Pod Jeho Křídly

43. Kapitola

43. Kapitola

***

Luca

„Co budeme dělat?" Z jejího hlasu jsem usoudil, že se bojí. Potvrdilo se mi to, když se ten strach odrážel i v modrých očích, který na mě upřela.

Nakrčil jsem obočí a odvrátil se. Nechtěl jsem to vidět. Nechtěl jsem vidět, že má strach kvůli nějakýmu sráčovi, co stál před hlavní bránou na pozemek, a chtěl se mnou a s Adrianem mluvit. Protože jsme z něj mohli vytáhnout nějaký informace a bylo by fakt na nic, kdybych ho hned teď šel zabít, protože se ona kvůli němu trápí.

Odkašlal jsem si a pohledem našel Adriana, kterej na nás zíral pořád tak trochu překvapeně. „Setkáme se s ním." Ušklíbl jsem se. „Aspoň předám Elijahovi vzkaz."

„Jak víš, že je to někdo od Elijahe?" Allison přišla až ke mně a já, přestože jsem s tím bojoval, shlédl jsem k ní, když jsem ucítil, jak mě chytla za ruku.

A pořád měla v očích strach, jenže teď v nich převládala nejistota. Přesně jsem věděl, kvůli čemu to je. I to, jak mě opatrně držela za ruku, tomu zatraceně nasvědčovalo. Nevěděla, jak se budu chovat potom, co se před chvílí stalo. Já sám jsem do prdele nevěděl, jak se budu chovat, ale nechtěl jsem bejt zase za totálního hajzla, co jí furt ubližuje. Tak jsem jí stiskl ruku a její výraz ve tváři se uvolnil. „Nikdo jiný kromě Elijahe neví, že jsme tady." Vysvětlil jsem jí to. Nikdo jinej to prostě bejt nemohl. Stočil jsem pohled k Adrianovi a zeptal se ho: „Volals členy Assidio?" Tušil jsem, že jim volal, ale potřeboval jsem to potvrdit. Kdyby se cokoliv posralo, kdyby to třeba byla past, bylo by lepší tady mít členy Adrianova spolku. Ale to jsem Allison říkat nemusel.

Hned kývnul a podíval se na hodinky, co měl na zápěstí. „Samozřejmě, jsou tady do patnácti minut. Přijedou zadní bránou."

Pustil jsem Allison, abych z opasku vytáhl zbraň a zkontroloval si počet nábojů. Plně nabito, skvělý. „Fajn, tak jdeme." Vrátil jsem zbraň na původní místo a rozešel se ke dveřím. Udělal jsem asi tak tři kroky, než mi došlo, že kromě Adriana jde za mnou ještě někdo. Střelil jsem pohledem po Allison, která si na sebe brala mikinu, zatímco kráčela za mnou. „Co to děláš?"

Prohrábla si rozcuchaný vlasy a zmateně zamrkala. „Jdu s vámi."

„Ani náhodou." Odsekl jsem naštvaně. Snad vážně nečekala, že se k nám přidá.

„Luco, prosím, chci jít taky." Naléhala. Rád bych se s ní o tom dohadoval, teď ale kurva nebyl čas na její odmlouvání.

Aniž bych si to pořádně uvědomil, zahučel jsem jí do tváře: „Ne, Allison, zůstaneš tady!" Cukla sebou a ustoupila o krok dozadu. Do hajzlu. Přesně tohle jsem nechtěl. Vydechl jsem všechen vzduch z plic, abych se zklidnil, a vzdálenost mezi námi zase zkrátil. Allison sklopila pohled k zemi a já radši ani nechtěl vědět, co si teď o mně musí myslet. Ignoroval jsem Adrianův pohled zabodnutý do mých zad a celou jeho existenci a vzal její hebkou tvář do dlaní, aby se naše pohledy spojily.

O něco klidněji jsem ji požádal: „Myslím to vážně, potřebuju, abys mě poslechla a nehnula se odsud. Slib mi to." Palcem jsem jí přejel po spánku a Allison přivřela oči.

„Slibuju," vydechla a já byl rád, že se se mnou víc nehádala.

Potřebuju, abys byla v bezpečí. Zaznělo mi v hlavě, ale nahlas jsem to neřekl. Přikývl jsem, sklonil se k ní a políbil ji na rty. Zarazil jsem se, Allison na tom byla stejně. Ani jeden z nás to nečekal. Díval jsem se jí do tváře a napětí, který projelo mým tělem, zmizelo ve chvíli, kdy se na mě usmála a v očích jí zajiskřilo. Do prdele, tak nádhernej úsměv to byl.