Pod Jeho Křídly

37. Kapitola

37. Kapitola

***

Allison

„Bolí to?" Michael opatrně zkoumal moje zápěstí, na kterém se za těch pár hodin stihly vytvořit nepěkné modřiny.

„Au," sykla jsem a vytrhla se mu, protože i když se snažil být jemný, jen nepatrný dotek mě vážně bolel.

Můj kamarád se zamračil. „Beru to jako ano. Nemůžu uvěřit, že ti to udělal." Zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy. Začal po mém pokoji přecházet sem a tam a mával u toho rukama. „Neměl jsem odcházet, měl jsem zůstat s tebou. Ale kdo mohl tušit, že... vždyť. má tě chránit, ne ti ubližovat. Co ho to do hajzlu popadlo?!" Přestože byl Michael opravdu naštvaný, pohled na něj mi přišel vtipný. Ten kluk, co tady nadává, měl dneska dopoledne hlavu strčenou v mrazáku, protože hledal zmrzlinu. Nedivte se mi.

„Pojď sem, ty vztekloune." Natáhla jsem k němu ruku. Michael okamžitě sklapnul a přišel ke mně. Vstala jsem a opřela si čelo o jeho hruď. „Nic si nevyčítej, prosím tě, a nenadávej jak starej námořník. Radši mě obejmi. To je to, co potřebuju." Poslední větu jsem téměř zašeptala.

Kolem mého těla se okamžitě omotaly Michaelovy paže. Spokojeně jsem vydechla, když mi zapletl prsty do vlasů. A i když bych ho ráda obejmula zpátky, moje zápěstí byla jako v ohni, proto jsem nechala ruce volně viset podél těla. „Nechápu, jak můžeš být tak v pohodě."

„Věř mi, že v pohodě nejsem. Pár hodin jsem si pobrečela, než si přišel." Přiznala jsem, i když podle mých opuchlých očí Michael musel poznat, že jsem plakala. Když jsem utekla od Lucy, hned jsem se zavřela k sobě. A pro jistotou i zamkla. Michael se ke mně pokoušel dostat, ale já potřebovala pár hodin o samotě. Až teď, pozdě odpoledne, jsem ho pustila dál. „Navíc si myslím, že se na něj ani zlobit nemůžu." Šeptla jsem a jak jsem předpokládala, Michael se ode mě odtáhnul s nevěřícným výrazem ve tváři.

„Jak to myslíš? Vždyť ti ublížil, Allie!" Zvýšil hlas a já sebou trhla. Nelíbilo se mi, že na mě křičí. Michael na mě nikdy nekřičí.

Opatrně jsem si objala tělo pažemi. „Prosím, nekřič. Pro dnešek toho mám dost." Sklopila jsem zrak k zemi, protože jsem nechtěla, aby se na mě díval tím pohledem, kterým by mi říkal, že jsem úplně hloupá.

Slyšela jsem, jak si povzdechl. „Omlouvám se. Moc mě to mrzí, Allie, nechtěl jsem na tebe křičet, jen... nechápu tě." Viděla jsem, jak se ke mně přiblížil a pak to byla jeho dlaň na mé tváři, co mě donutila znovu vzhlédnout do jeho modrých očí. Už jsem v nich nespatřila vztek, jenom zmatek. „Vysvětli mi to." Požádal mě.

Pokrčila jsem rameny. „Provokovala jsem ho."

„To jsem si všiml. Proč jsi to udělala?" zeptal se a já nevěděla, co říct. Nechtěla jsem mu říkat, že jsem se chtěla Lucovi pomstím. Skoro jsme se políbili, vyrušil nás Adrian a můj ochránce se zase choval chladně, čímž mi ublížil. Bylo by to na dlouho, to za prvé. Za druhé, nechtěla jsem se k tomu vracet. Luca mi jasně ukázal, že se o mě nezajímá a jen si se mnou hraje. Nic víc v tom není. Protože kdyby bylo, nechoval by se před Adrianem tak, jak se choval, a jeho reakce, když jsem zmínila Ethana, by byla úplně jiná. Tím jsem si jistá.

„Já ani nevím." Vyklouzlo z mých rtů nakonec. „A byla to hrozná chyba, měla jsem přestat, když jsem viděla, že už je opravdu naštvaný." Z nějakého důvodu se mi do očí vehnaly slzy. Myslela jsem, že jsem zásoby slz vypotřebovala na několik let dopředu, ale zjevně ne.