Pod Jeho Křídly

40. Kapitola

40. Kapitola

***

Allison

Ležela jsem v posteli a zavřela oči pokaždé, když mě v nich začaly štípat slzy. Jsme tu teprve tři dny. Tři dny. A za tu dobu jsme se stihli s Lucou políbit, několikrát pohádat, a dokonce se Lucovi podařilo málem zabít Michaela. Bylo toho příliš. Byla jsem unavená, tak moc. Nejradši bych spala a na všechno aspoň na chvíli zapomněla. A možná by se mi konečně podařilo usnout, kdybych to nezaslechla. Dobře jsem vnímala zvuk odemykání dveří a následné vrznutí, když je někdo otevřel. Ale nepodívala jsem se na něj, nechtěla jsem s ním mluvit.

„Nejen, že neumí pozdravit, ale ani se nezajímá o to, když za ní někdo přijde." Ticho v místnosti vyplnil hlas, který však Lucovi nepatřil. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na Valeriu, která si mě nespokojeně prohlížela. Ovšem její pohled se mi nezdál tak chladný jako obvykle.

Rychle jsem vstala nespouštíc z ní oči. „Co tady děláte?" Napřímila jsem se a byla díky tomu o pár centimetrů vyšší než ona, což mi zvláštním způsobem dodalo uklidňující pocit. Podívala jsem se za ní, přímo na dokořán otevřené dveře, a nakrčila obočí. „Jak jste se sem vůbec dostala?"

Překvapilo mě, když se ušklíbla, zvedla ruku, otočila ji dlaní nahoru a ukázala mi tak jediný klíč. „Znám svého staršího syna dost dobře na to, abych věděla, kam si schovává náhradní klíče." Vysvětlila mi a já tak nějak netušila, co si o tom myslet. Proč za mnou vůbec přišla? Chce se mnou mluvit? Jestli jo, tak proč prostě nepočkala, až by mě Luca pustil? Valeria si odkašlala, aby si získala moji pozornost. Zřejmě moc dobře poznala, že jsem myšlenkami jinde. „A než se zeptáš, proč jsem tady, tak ti rovnou odpovím. My dvě si musíme promluvit." Přistoupila ke mně o krok blíž. Zatímco já si jí nedůvěřivě přeměřila, ona si nervózně promnula ruce. „Nezačaly jsme nejlépe, ale ještě to můžeme napravit."

No, tak to jsem nečekala. Upřímně jsem myslela, že z ní vyleze něco v tom smyslu, abych se okamžitě sbalila a vypadla odsud. Zamračila jsem se. „Jak jste přišla na to, že bych o to stála?"

„A nestojíš?" Odhrnula si tmavé vlasy z tváře a povytáhla obočí.

To myslí vážně? „Proč bych měla? Co jsme sem přijeli, díváte se na mě, jako byste mě chtěla zabít..."

Udělala ke mně další krok, čímž mě přerušila. „A za to se ti omlouvám. Já..." Odmlčela se a než se ode mě odvrátila, měla jsem pocit, že jsem v její tváři uviděla zahanbení. „bude to znít vážně hloupě, ale žárlila jsem."

Prosím? „Proč?"

Povzdechla si a vrátila ke mně modré oči, které má totožné s Adrianem. „Protože si pamatuji ty časy, kdy jsem pro Lucu byla já ta nejdůležitější žena v jeho životě. Ale teď jsi to ty a na mě se ani nepodívá." Pověděla sklesle a já začínala ty její vražedné pohledy tak trošku chápat.

Ale pořád mě tahle žena neskutečně štvala. „A vy se mu divíte, že je k vám tak chladný? Po tom, co jste mu udělala?" Zvýšila jsem hlas a ona sebou trhla. Asi to nebyl správný krok, ale nemohla jsem si pomoct.

Zalapala po dechu, když jí došel význam mých slov. „Řekl ti to?" Přikývla jsem a Lucovo nevlastní máma provinile sklopila pohled k zemi. „Já jsem nechtěla, ale neměla jsem na výběr."

„Vždycky máme na výběr."

„Je mi to tak líto." Zaslechla jsem tichý vzlyk.

Po chvíli uvažování jsem k ní přišla a opatrně ji pohladila po paži. „Mně to neříkejte, tahle slova nejsou určená pro mě." Viděla jsem, jak je z toho smutná a začínalo mi jí být líto. Ještě ji pořádně neznám, nevím jaká je, ale vím jistě, že má Lucu ráda a ta slova o lítosti myslela upřímně.