Pod Jeho Křídly

21. Kapitola

21. Kapitola

***

Allison

Panebože. Já s tím fakt souhlasila. Nemůžu tomu uvěřit. Je to šílený. A nebezpečný. A hloupý. Ale taky dost vzrušující. Konečně se podívám do města mezi lidi. Tak dlouho jsem o tom snila a konečně se mi to splní!

S lehce šíleným úsměvem umyju poslední talíř od večeře, odložím utěrku a po cestě ke schodům slyším z obýváku kluky, jak horlivě komentují hokejový zápas, který dávají v televizi. Netrvalo dlouho a ocitla jsem se na gauči mezi Tysonem a Ericem.

Sice nejsem fanynka tohohle sportu, ale vždycky mě bavilo sledovat, jak se nad ním kluci až přehnaně rozčilují. A navíc... radši budu sedět tady, kde se kolem mě bude pořád něco dít, než abych byla sama zalezlá v pokoji a utápěla se v myšlenkách týkající se dnešní výpravy. Takhle ty myšlenky aspoň částečně omezím.

Michael, který seděl v křesle, se natáhnul na stůl pro colu a při tom neohrabaném manévru mi věnoval pokřivený úsměv. Naznačil mi, jak to večer rozjedem. Pokud jeho plán vyjde, samozřejmě. Počkáme, až všichni usnou, vytratíme se a zpátky budeme před svítáním. Přesně tak to zní.

Zápas pokračoval, kluci nadávali, jak neschopný hovada to jsou a já se v jejich společnosti uvolnila. Bavila jsem se, ale nic netrvá věčně. Musela jsem se jít připravit. A tak jsem přesně v osm vstala a oznámila, že si jdu lehnout. Tyson, Eric a Holden na mě povytáhli obočí. Dost intenzivní pohledy mi věnovali, ale ustála jsem je. Ovšem, kdyby jeden z těch pohledů patřil Lucovi, asi bych odpadla. Proto jsem byla ráda, že se neúčastnil sledování hokeje, protože měl údajně moc práce, takže byl u sebe v kanceláři. Ostatní, Ethan a Noah, byli nejspíš ve svých pokojích.

Odebrala jsem se z obýváku a po schodech nahoru jsem přemýšlela, co si vezmu na sebe. Na výběr jsem toho moc neměla, takže se vlastně rozmýšlet dlouho nebudu. Přišla jsem do pokoje, zavřela dveře a hned se přemístila ke skříni. Dvoje džíny, šortky, sportovní legíny, pár triček, tílka a jedna mikina. Tak to je děs. Příště mi prostě musí koupit něco lepšího. S kontem, které nám po mém otci zůstalo, by mi mohli koupit celý obchod, takže o finance nejde. Spíš o jejich hrdost a pýchu. Protože by přece bylo neskutečně trapný a divný, kdyby pokladní v obchodě na pult položili několik pěkných kousků, že? Třeba sexy halenku nebo něco s krajkou. Proto mi radši koupí něco obyčejnýho, aby se necítili blbě. Bože můj, z celého srdce si přeju někdy vidět, jak to probíhá, když jednou měsíčně Luca někoho vyšle do obchodu pro vložky, když mám svoje dny. Minule to byl Eric, vrátil se rudej jak rajče a bylo vidět, jak je rád, že je doma. Ale stejně musel zpátky, protože koupil vložky bez křidélek. Zasměju se, když si vzpomenu na jeho vytřeštěný výraz, když jej Luca poslal do obchodu znovu.

„Na co myslíš?" Otázal se známý hlas ode dveří a já se praštila do ruky o poličku, jak jsem se natahovala pro džíny. Do háje!

Našla jsem toho vetřelce, abych zjistila, že oči v barvě oceánu na mě pobaveně hleděly. „Kruci, Ethane, tohle mi nedělej!" Vynadala jsem mu a zavřela skříň.

„Promiň. Čemu si se smála?" zeptal se zvědavě a vykročil ke mně.

Mávla jsem ledabyle rukou. „Vzpomněla jsem si na Ericovu výpravu minulý měsíc."

Ethan se mojí odpovědi upřímně zasmál. „Chudák. Na to dlouho nezapomene."

„Kdyby poslouchal moje instrukce, mohl tam jít jen jednou." Místo toho mě naštvaně ignoroval. Ethan se zastavil přímo u mě, v tu chvíli mi došla jedna podstatná věc. „Co tady vlastně děláš?" Založila jsem si ruce na hrudi trpělivě čekajíc na odpověď.