Pod Jeho Křídly

55. Kapitola

55. Kapitola

***

Allison

„Nedělej si ze mě prdel!" Tyson mě varovně okřikl a nedůvěřivě se podíval na Elsu, kterou jsem hladila po krku v zoufalém gestu ji nějak uklidnit. Její kňučení bylo stále hlasitější, několikrát se pokusila zvednout, ale jakmile zjistila, že je to příliš namáhavé a bolestivé, vzdala to. A mě to velice znepokojovalo. Protože pokud vím, takovou bolest, aby nemohla ani vstát, by prožívat neměla. Mám to od táty. Hodně mě o psech naučil. Ovšem o tom, co dělat, když fena začne rodit, nepadlo ani slovo.

Vstala jsem, když se Elsa začala očichávat a její dech se výrazně zrychlil. Nemůžeme tu jenom tak stát a nic nedělat, sakra, musíme něco... Podívala jsem se na Tysona, protože sprostě zaklel, a v tu chvíli mi tak nějak došlo, z čeho mě to vlastně obvinil. „Myslíš si, že žertuju?" zeptala jsem se nevěřícně, ale někde v hloubi duše jsem jeho podezření chápala. Je mi naprosto jasné, že tohle je situace, který by se nejradši vyhnul velkým obloukem, a asi si nechce připustit, že by se to skutečně dělo. Tak radši hledá pravdu tam, kde ji rozhodně nenajde.

Sledovala jsem ho, jak zkřivil tvář do nejisté grimasy, přejel si dlaní přes obličej a znovu shlédl dolů na tu nebohou fenku. Jakmile jeho pohled zakotvil na krvavé skvrně, trhnul sebou, jako by ho skutečnost, že se to doopravdy děje, silně udeřila. „Do hajzlu! A co teď s ní máme dělat?!" Zničehonic zařval a rukama si vjel do černých vlasů, za které pořádně zatahal. A mě dost nemile překvapila ta panika v jeho očích. Nejenže to u něj bylo neobvyklé, ale já díky tomu začínala taky panikařit. Což se samozřejmě přenášelo i na Elsu, jež to z nás vycítila, a její naříkání teď museli slyšet snad i v Římě.

Dát Tysonovi odpověď na jeho dotaz nebylo tak těžké, i přes stresovou situaci, která mi logické přemýšlení nijak neusnadňovala. „Musíš dojít pro Adriana, on bude vědět, co a jak." Sami jsme to zvládnout rozhodně nemohli. Elsa je navíc jeho pes, nejenže by měl jako majitel vědět, co se s jeho fenkou děje, taky se na příchod štěňat určitě připravoval, bude mít doma všechny potřebné věci.

Nečekala jsem žádné protesty, protože tohle byla urgentní záležitost a nebyl na ně čas. Takže můj výraz musel být doslova vraždící, když si Tyson usmyslel, že mě bude štvát a zavrtí hlavou. „Luca by mě zabil, kdybych tě tu nechal." Ovšem se mu muselo nechat, že to odůvodnil docela dobře.

„On to pochopí." Řekla bych, že argument máme víc než dostatečný.

Tysonovo obočí vystřelilo až do poloviny čela a o něco vyšším hlasem prohlásil: „Luco?" Ach jo, co jsem si to nalhávala? Měl pravdu, jasně že jo. A já rozuměla tomu, že nechtěl riskovat Lucův vztek.

Ale v tom případě nám zbyla už jen jediná možnost. „Tak pro Adriana dojdu já." Oznámila jsem a od Tysona jsem se dočkala jen nejistého kývnutí. To mi přesto stačilo. Elsa se ozvala s dalším bolestivým zakňučením, pohled na ní mi zasadil ránu do srdce. Momentálně ležela na boku, pořád na studené trávě. A moje obavy se začínaly stupňovat. „Zůstaň tady s ní." Proto jsem si musela opravdu pospíšit.

„A já se zrovna chtěl projít." Pronesl Tyson ironicky, ale já už se nezdržovala tím, že bych mu na to něco odvětila. Co nejrychleji, jak jsem jen mohla, jsem se rozběhla k domu, konkrétně k zadním dveřím, protože byly o něco blíž. Ale i tak jsme byli dost daleko a já si za to nadávala. Proč jsem s ní zatraceně nezůstala u kotců? Nebo proč jsem ji vůbec brala s sebou, když je březí? Kvůli své hlouposti jsem teď musela proběhnout skrz tak rozsáhlou zahradu. A čím déle mi to trvalo, tím větší můj strach o Elsu byl. Ještě jsem nebyla ani v polovině cesty, když to byl Tysonův hlas, který dolehl k mým uším: „Počkej!" Zastavila jsem se. To jsem zvládla. Ale bála jsem se otočit. Co když se Else něco stalo? To bych si nikdy neodpustila. Přestože jsem měla strach a bála jsem se čelit strašlivým důsledkům mého rozhodnutí ji vzít s sebou, nemohla jsem tady jen tak nečinně stát a nic nedělat. Zadržela jsem dech, než se můj pohled setkal s Tysonem. A já přísahám. Jen jsem zaregistrovala, že drží v ruce mobilní telefon, rozběhla jsem se zpátky k nim a musela jsem se opravdu přemáhat, abych ho neuškrtila.