Pod Jeho Křídly

70. Kapitola

70. Kapitola

***

Allison

Luca zmizel a já neměla nejmenší tušení kam. Hlavně zůstaň v klidu. O to jsem se snažila opravdu usilovně. Vážně jsem nechtěla být za hysterku, která vyvolává zbytečné scény. Však si mohl jen odskočit nebo co já vím. O nic přece nešlo. Každopádně bych lhala, kdybych tvrdila, že si na to nevybral tu nejhorší možnou chvíli. Dojedli jsme večeři, a právě se chystali přesunout do obývací místnosti. Kde by na každého z nás mohl čekat nějaký ten dárek.

Nicméně Luca si z nějakého důvodu usmyslel, že se v ten moment vypaří bůh ví kam, aniž by o tom někomu z nás dal vědět. A já absolutně nechápala, jak mi to mohlo uniknout. Celé odpoledne jsem se ho držela jako klíště, prakticky jsem ho nespustila z očí. Až na jeden jediný moment. Právě ve chvíli, kdy jsme se zvedali od stolu, Michael začal hlasitě skuhrat: „Obávám se, že prasknu." A tím si vysloužil pozornost všech přítomných včetně mě. Čehož se Luca evidentně rozhodl využít. Opravdu. Najednou byl pryč. Zmátlo to nejen mě, ale i všechny u stolu, kteří si též nevšimli, že odešel.

Mohlo se něco stát? Úspěšně se mi dařilo zachovat si chladnou hlavu, ale tahle otázka mi to lehce zkomplikovala. Znovu a znovu jsem si přehrávala průběh celého večera. A jen jsem se tím ujistila, že žádný problém nenastal. Probíhalo to v klidu. Nikdo nezmiňoval to, k čemu došlo během oběda a Valeria si k Lucovi po celou dobu ani očkem nedovolila zalétnout. A můj ochránce? Ten vypadal, že si společnou večeři opravdu užíval. Naprosto ignoroval přítomnost některých jedinců a uvolněně se bavil s klukama. Tudíž ať šlo o cokoliv, s dnešním večerem to nemělo co dělat.

Ani jsem nezaregistrovala, že se moje nohy daly do pohybu, dokud jsem kolem zápěstí neucítila stisk Michaelovy ruky. Vzhlédla jsem k jeho tváři, na které panoval poněkud přísný výraz, na který jsem od Michaela nebyla ani trochu zvyklá. „Neboj, Allison, on se vrátí." Pronesl ke mně ve snaze mě uklidnit. Ovšem nebyly to jeho slova, nýbrž pohled jeho zářivě modrých očí, ve kterých bylo něco, co mě nutilo si myslet, že on dobře věděl, kam Luca odešel.

Přikývla jsem, Michael se rázem usmál a vzal mě kolem ramen. Je možné, že se na něčem domluvili? A na čem tak? Ale počkat, vážně by se Luca s něčím svěřil zrovna Michaelovi, který má tendenci vždycky všechno vykecat? Měla jsem otázky, na které jsem zvědavě chtěla znát odpovědi co nejdřív. Ale hádám, že musím být trpělivá.

Pomalu jsme vyrazili směrem do obývací místnosti a mě tak trochu začalo docházet, že jsem se opravdu chtěla jít Lucu vydat hledat. Bože, ještě že mě Michael zastavil. Luca přece není malý kluk, zvládne se o sebe postarat. A hlavně nepotřebuje, abych za ním běhala pokaždé, když se vzdálí. Cítila jsem se za takovou reakci dost pitomě.

Dostali jsme se do obýváku a já se zas a znovu usmála na ten nádherný červeno-zlatě ozdobený stromek, který dominoval celé místnosti. A přeci jen se pod ním nějaké dárky nacházely. Nahodila jsem potutelný výraz, když jsem zhlédla dárky pro kluky, které sem měly přinést Adrianovy služebné. Neviděla jsem problém v tom, že sem dárky odnesu sama, ale Adrian opět trval na tom, že je dostatečně platí za to, aby to mohly udělat ony. Někdy byl opravdu arogantní.

Všichni jsme se usadili a já skončila v křesle s pohledem upřeným na stromek, jen abych zvládla ignorovat Luciu, která hlasitě dávala najevo, jak se jí příčí, že dárky rozbalujeme už dneska. S Amaliou prý dodržovaly tradici, že se k dárkům dostanou až ráno pětadvacátého. Převrátila jsem oči, které následně zalétly Ethanovi a moje nálada zase lehce poklesla. Seděl na gauči vedle Tysona a momentálně hleděl do krbu, ve kterém plápolal oheň. Ach jo. Na večeři se sice dostavil, ale úspěšně se mu dařilo nenavázat se mnou oční kontakt. Obávala jsem se, že si s ním do odjezdu opravdu nepromluvím.