Pod Jeho Křídly

24. Kapitola

24. Kapitola

***

Allison

Ty jejich pohledy se do mě zabodly s takovou intenzitou, která by mě kdykoliv jindy poslala k zemi. Ale teď opravdu ne. Na to jsem byla příliš naštvaná. Ani to se mnou nehnulo, jen jsem jim nasraný výraz vzdorovitě oplácela. Pěsti jsem měla zaťaté, cítila jsem, jak mi rudne obličej. Zuřila jsem tak moc.

Ani jeden z nich se neměl ke slovu, což na mém vzteku jen přidávalo. Dobrá, začnu tedy já. „Zapomeňte na to, že bysme se rozdělili, tenhle plán je příšernej. Do žádný Brazílie se nejede!" Narušila jsem dosavadní skoro až mrtvolné ticho a byla pyšná, jak v mém hlase dominovala ráznost.

Oba dva na mě dál zírali a já spatřila nepatrnou nevěřícnost v Holdenových očích, nad čímž jsem si pouze odfrkla. O Lucovi to ale říct nelze, v jeho živém oku jsem viděla jen chlad a vztek. Po mém prohlášení mi ten hněv přišel ještě dvojnásobný. Jako by mi chtěl říct: ještě slovo a prohodím tě oknem, ale zatím se držel.

„Allison, ty to nechápeš." Promluvil Holden a jako obvykle nasadil mírný tón hlasu. On má prostě klidnou povahu a jen tak ho něco nenaštve. A když už, drží to v sobě, dokud se neuklidní. Vidět ho vybuchnout vzteky je vzácnost.

Probodla jsem ho přísným pohledem, který stejně neměl žádný účinek, a založila si ruce na hrudi. Tak já to nechápu, zajímavý. „Ne, to ty to nechápeš, Holdene. Rozdělit se je vážně hloupý plán, nechápu, že tě to vůbec napadlo." Postupně jsem zvyšovala hlas a nezajímala se o to, jestli mě uslyší i ostatní. Měla jsem hrozný vztek a neovládala se, bylo mi jedno, jaký můžou přijít následky za moje drzé chování. „A proč jste mi neřekli, že si pro mě jde Lucův bratr? Proč jsem se to musela dozvědět takhle? Jde o mě, sakra! Vždycky všechno tajíte, nemáte na to právo!" Zaječela jsem a v očích mě pálily slzy. Přišlo mi to tak nespravedlivé. Cítila jsem se méněcenně.

Holdenovo obočí vyletělo do půlky čela a zaražený výraz stočil k podezřele tichému Lucovi. „Tys jí řekl o Adrianovi?" Vážně je tohle to jediný, co řekne? To snad není pravda!

Luca se nevyjadřoval, dál ze mě nespouštěl pohled. Bylo mi to nepříjemné, ale necítila jsem potřebu se před ním skrýt jako obvykle. Ať si zírá, jak chce. Když neodpoví, tak já jo. „Ano, aspoň jednou jsem se něco dozvěděla," vyprskla jsem kousavě vracejíc pohled k Holdenovi.

A najednou jsem spatřila kousek ode mě proletět skleničku, která se roztříštila o zeď. Trhla jsem sebou a tiše vyjekla. S Holdenem jsme se podívali na Lucu, který prudce oddechoval. Tohle nevypadá dobře. Zdá se, že pohár trpělivosti přetekl. „Jdi zamluvit letadlo." Přikázal Holdenovi hlubokým a dost děsivým hlasem.

Ale mě to nezastrašilo. Znovu jsem spustila, protože asi přeslechl, co jsem tady teď řekla, a nemyslela na to, že už to docela přeháním. „Ne, řekla jsem, že - „

„Zavři hubu, Allison!" Zařval na mě, žíly na krku měl vystouplé. Celá jsem zkameněla, jeho hlas mi rezonoval v uších. Bez mrknutí oka jsem ho pozorovala a ani se nesnažila zastavit Holdena, který odešel z pracovny.

Luca si zajel rukou do vlasů a rozešel se k velkému oknu. Stál tam a díval se, jako by jej ten pohled uklidňoval. Obezřetně jsem vykročila za ním. Možná bych mu měla dát víc prostoru a dál ho neprovokovat, ale já jsem musela říct, co mám na srdci. A bylo mi jedno, jak moc na hranici svého sebeovládání je.

Postavila jsem se vedle něj a zhluboka se nadechla. „Ničemu tím nepomůžeš, jen budem zranitelný, když nás rozdělíš. Chtěl si jet do Austrálie jen se mnou, nakonec jsme tady i s klukama, tak proč nemůžem s nimi i teď?" Mluvila jsem tiše, ale dostatečně nahlas, aby mě slyšel.