-only love-

34.

Alec Benjamin- Mind is a prison

Isabella

,,Justine jestli mi hned neřekneš kam jedeme, budu tě otravovat dokud nedorazíme." chytla jsem se opěrátka u kožené sedačky v autě a otočila se na něj celým svým tělem.

,,Má to být překvapení, nic ti neřeknu." uchechtl se a stále se věnoval cestě před námi. ,,Prosím." zakňučela jsme a udělala psí oči. Pokroutil hlavou a usmál se. ,,Jsi vážně roztomilá, ale tohle na mě neplatí zlato." střelil ke mně rychle pohledem.

Uraženě jsem si založila ruce na prsou a otočila se k oknu. Stromy okolo se měnily ve velké zelené šmouhy a všechno ubíhalo rychle. Asi tak rychle jako čas, pamatuju si den kdy mě Justin unesl jako kdyby se to událo nedávno a už to budou za chvíli tři měsíce...

Opřela jsem si hlavu o okno a zavřela oči. V autě bylo ticho, ale příjemné ticho. Z venku byl slyšet zvuk dopadajících kapek vody na auto a šustění větru. Těším se až vystoupíme a budu se moct pořádně nadechnout vzduchu po dešti.

,,Pamatuješ si, na ten den kdy jsi utekla?" zeptal se z ničeho nic Justin. Otevřela jsem oči a usmála se. ,,Na to se nedá zapomenout." uchechtla jsem se  a znovu se pohodlně opřela do příjemného sedadla. ,,Bál jsem se o tebe. Utéct do takhle hlubokého lesa při stmívání a v zimě je vážně hloupý." s úšklebkem pokroutil hlavou.

,,Vůbec jsem při tom nepřemýšlela, prostě jsem potřebovala na chvíli ven tak jsem šla a nemyslela na následky." pokrčila jsem rameny a vzpomínala na ten den. Někdy jsem vážně hloupá. Prostě jednám bez přemýšlení a většinou na to doplatím..

,,Kde jsou vůbec Lucifer s Blitzem? Od toho dne jsem je neviděla."

,,Teď jsem je dal ke Khalilovi, jinak je máme dobře schovaný takže se ani nedivím, že jsi je neviděla." uškrnul se. Pusou jsem chápavě naznačila 'aha' a zadívala se na cestu před námi.

,,Řídíš vždycky takhle opatrně?" zeptala jsem se s úšklebkem. Pokroutil hlavou a usmál se.

,,Řeknu ti to takhle. Představ si, že vezeš něco, co pro tebe má ohromný význam a je to šíleně křehké, při malinkatém smyku a nabourání do stěny auta se to může rozbít." začal a na chvilku se na mě podíval aby zjistil jestli poslouchám. Samozřejmě jsem poslouchala.

,,A?" zeptala jsem se zvědavě. V takových situacích se vždycky chovám jako až moc nadšené dítě.

,,Cesta je mokrá, plná bláta a klouže, k tomu jedeme v lese. Kdybych dostal smyk a to auto by třeba jen trochu sjelo z téhle úzké cesty, hodí nás to do stromů, které jsou trochu z kopce, takže by to rozhodně nedopadlo dobře. A s mým štěstím by mě to připravilo o tu cennou věc co vezu. A to bych vážně nezvládnul, protože ta cenná věc jsi ty." dokončil s úsměvem zatímco já jen omámeně seděla s pootevřenou pusou..

Čekala jsem odpověď ve stylu- jedu pomalu aby ses nebála nebo jenom jednoduchý ne.. Ale tohle by mě vážně nikdy nenapadlo...

,,Tohle jsem vážně nečekala, ale bylo to krásný." dostala jsem ze sebe po chvíli.

,,A pravdivý." doplnil s úsměvem.

---------

,,Konečněě." vydechla jsem radostně a vystoupila z auta. Protáhla jsem si ztuhlé svaly a omylem prokřupala asi všechny kosti co v těle mám. Sedět dvě hodiny v autě bez přestávky, není nic příjemného a to můžete mít sebepohodlnější sedačku..

Nadechla jsem se pročistěnéno vzduchu a usmála se. ,,Musíme jít Bells, už na nás čekají." objevil se vedle mě Justin se dvěma taškama. Jedna mu visela přes rameno a druhou držel v ruce. ,,Dej mi jednu tašku ať to netaháš sám, musí to být těžký." natáhla jsem se po tašce, kterou držel v ruce, ale rychle si ji přehodil do druhé ruky, takže jsem minula a chmátla do prázdna.

,,Ty nic nosit nebudeš, od čeho bych tu potom byl?" ,,A od čeho jsem tu já? Kdy jsem naposledy udělala něco užitečnýho?" ,,Vydechuješ oxid uhličitý, na kterém jsou závislé rostliny. Pořád děláš něco užitečného." zasmál se a vydal se směrem mně neznámo kam.

(A tuhle Justinovu větu by si měli pamatovat všichni co si myslí, že jsou k ničemu XD)

,,Hej, já jsem to myslela jinak." zasmála jsem se a rychle se vydala za ním. Po chvilce jsme dorazili do velké místnosti s prosklenou stěnou za kterou bylo vidět několik letadel. Takže někam poletíme?

Co jinýho bys dělala na letišti? Někdy vážně pochybuju o tvojí inteligenci.. ozvalo se podvědomí. O naší inteligenci cheš říct, já jsem ty a ty jsi já, smůla ale jsme v tom spolu. Okřikla jsem ho uraženě načež se už neozvalo. Někdy si myslím, že začínám cvoknout...

,,Bell, drž se u mě ať se neztratíš." ozval se hlas Justina a vytrhl mě z hádky s podvědomím, které už stejně nemělo co říct. Tím pádem hádám, že jsem vyhrála- Bella 1, podvědomí 0

Chytla jsem se jeho nastavené ruky a s mírně vyděšeným pohledem se rozhlížela po všech lidech, kteří okolo nás byli. Došli jsme až někam mimo hlavní halu, kde nebyl vůbec hluk. Myslela jsem, že se třeba zastavíme a vrátíme se, ale Justin pokračoval v cestě a já šla poslušně za ním.

Otevřel velké šedé dveře a ocitli jsme se úplně venku z budovy. Před námi stálo přistavené letadlo a u něj pobíhalo pár lidí. Justin mě majetnicky chytl kolem pasu a zatímco jsem si prohlížela úplně všechno kolem nás, něco domlouval s dvěma muži, kteří vypadali jen o něco málo starší než on.

,,Jdeme?" zeptal se Jay s úsměvem. Přikývla jsem a společně jsme vešli do letadla.

(Teď se omlouvám všem, kteří vědí co by tu mělo být, ale já jsem nikdy neletěla letadlem a už vůbec ne soukromým, takže to popíšu tak jak si to představuju... Bože vůbec nevím co psát, ale chci to nějak udělat.. tohle bude těžší než jsem si myslela😂)

,,Tohle je tvoje?" vydechla jsem překvapeně a rozhlížela se po krásném interiéru letadla. ,,Už to tak bude." ušklíbl se a tašky, které držel uložil do prostoru nad pár sedačkami.

,,A hádám, že tohle není jediná místnost." uchechtla jsem se. ,,Není, ale tady budeme při vzletu a při přistávání, protože jenom tady jsou pásy." přikývla jsem. Těším se až zjistím kam letíme, ale jsem z toho trochu nervózní. Nemám ráda takovéhle velké překvapení, hlavně proto, že neumím reagovat. Můžu mít obrovskou radost, ale budu se jen usmívat. Rozhodně nejsem ten typ člověka, který začne pištět a skákat tři metry do vzduchu.

,,Počkej tady a klidně si udělej pohodlí, musím ještě něco zařídit." řekl Justin a bez dalšího slova odešel. Vypadal celkem napjatě, jako kdyby se stalo něco co neměl v plánu...

————
Další dííl!!! Omlouvám se, vím že jsem už týden nevydala část, ale já to vysvětlím-

Na týden mě unesli mimozemšťani, provedli po jejich planetě a na konec vrátili s tím, že náš učitel AJ je jejich král a celou dobu nás sledují pomocí světla v ledničce...

No, zkusila jsem to 🤣

Doufám, že se část líbila, budu moc ráda za komentáře a votes..

Klidně mi napište kravinu ke každé větě v tý části, všechno čtu, na všechno odpovídám (na emoji teda moc ne protože co byste odpověděli na-😂?) ale vážně si cením každého komentáře, a toho že vím, že vás to baví..