-only love-

8.

Isabella

Možná, že Justin nebude tak špatný a nebezpečný jak jsem si myslela.. Chová se ke mně krásně od první chvíle, narozdíl od Marka. Ten se ke mně choval jako ke kusu špinavého hadru, možná proto už skoro nejsem schopná vložit důvěru do jakéhokoli kluka, muže. Vím že všichni nejsou stejní, ale na mojí minulost jen tak nezapomenu..

S povzdechem jsem zavřela knížku a zachumlala se pod peřiny.

,,Brýle bys měla nosit častěji, sluší ti."

Přehrála se mi v hlavě věta nad kterou jsem se musela pousmát. Jediný kdo mi kdy skládal komplimenty byl Andrew. Slyšet je od jiného muže je.. jiné. A zahřeje to u srdce. Hlavně když víte že to neříkají jen protože musí. Mark mi nikdy nic hezkého neřekl, možná na začátku našeho 'vztahu' ale nebylo to ani trochu upřímné. S úsměvem na rtech jsem zhasla lampičku, která byla na nočním stolku a pomalu usnula.

Justin

Vylezl jsem ze sprchy a oblékl se do boxerek a šedivých tepláků. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a znovu přejel pohledem střelnou ránu v rameni a tři vcelku hluboké řezné rány, které pokrývaly můj bok. Připomínaly římskou číslici, XI nebo IX.. jedenáct nebo devět.. co to, ale znamená? Má to nějaký důvod?

Povzdechl jsem si a vešel do pokoje. Sedl jsem si na postel a přemýšlel. Bude se ke mně Bell chovat jako včera? Nechá mě se jí dotknout? Bože, měl bych se víc zaměřit na práci. Nabídky se hromadí, ale nikdo je nevyřizuje. Musím se znovu začít chovat jako Justin Bieber. Vstal jsem z postele a vyšel ze dveří. Pohled mi padl na Belliin pokoj. Pomalu jsem vzal za kliku a dveře otevřel. Chvíli jsem zaváhal, ale vešel jsem dovnitř.

Naskytl se mi pohled na poklidně spící Bell s lehce pootevřenenýmy rty, vlasy jí jemně spadaly do obličeje. Peřinu měla přitáhlou až k bradě a sladce spala. Je nádherná. Pro sebe jsem se usmál a dal ji vlasy za ucho, předtím než jsem ruku stáhl úplně k tělu jsem ji ještě pohladil po tváři. Povzdechl jsem si a vyšel z pokoje.

V kuchyni jsem se potkal s klukama. S lehkým nezájmem jsem je pozdravil a než jsem si stihl sednou ozval se Alex. ,,Justine, proč to nemáš aspoň nějak zalepený?" povzdechl si. ,,A proč ty se do mě aspoň na chvíli nepřestaneš srát?" prskl jsem po něm. ,,Justine, Alex má pravdu, jsou to celkem hluboký rány a-" odmlčel se Chaz. ,,Jsem jedinej komu to připomíná římskou jedenácku?" zeptal se ostatních. Všichni se ke mně nahrnuly a začaly zkoumat můj bok. Poprvý jsem zalitoval toho, že jsem si nevzal tričko. ,,Můžete toho nechat?" odehnal jsem je otráveně. ,,Justine tohle nebude náhoda." ,,A proč by neměla být? Mark by něčeho takhle promyšlenýho schopný nebyl." vyštěkl jsem s narůstajícím vztekem. Dneska bude špatnej den, cítím to už od probuzení.

,,To Mark tě zranil?" ozval se od dveří její andělský hlas. Proč se tu musí vždycky objevit zrovna v nejhorší chvíli? Na dvě sekundy jsem zavřel oči a zhluboka vydechl. Otočil jsem se k ní čelem a čelil tak tomu nejkrásnějšímu pohledu. Rozespalá Bell, s brýlemi, knížkou v ruce a roztomile nevinným pohledem. Chvíli jsem na ní jen tak zíral, protože jsem ztratil slova. ,,To Mark tě zranil?" zeptala se znovu a šla blíž a blíž ke mně. Kluci za mnou jen tiše přihlíželi a jeden z nich do mě zezadu trochu šťouchnul. Vsadím se že to byl Alex nebo Fredo. Konečně jsem se probral a podíval se jí do očí ve kterých byl smutek. Pohled se jí přesunul na můj bok. ,,Jedenáctka.." trhaně se nadechla. Dýchala mělce. V očích se jí leskly slzy. Jemně mi ukazováčkem obkreslila ránu načež jsem lehce zasyčel, protože měla studené ruce a trochu to štípalo. Omluvně se mi podívala do očí. Mohl jsem vidět jak nemá daleko k pláči. Sedla si na zem a dala si hlavu do dlaní. Mohli jsme slyšet jak potichu vzlyká. Vyděšeně jsem se podíval na kluky a potom zpátky na Bell. Klekl jsem si k ní a jemně ji vzal do náruče. ,,Ne, nechci ti ublížit. Mohla bychto udělat horší." zašeptala a snažila se mi vykroutit. Jen jsem svůj stisk kolem jejího malého těla upevnil a přitáhl si ji blíž. Položila si hlavu na moje rameno a tiše brečela. Trhalo mi to srdce ji vidět takhle..

Po chvilce se odtáhla a podívala se mi do očí. Pomocí palce jsem setřel zbylé slzy a dal ji uvolněné pramínky vlasů za ucho. Cítil jsem jak přemlouvala sama sebe aby pod mým dotekem neucukla. Nakonec náš oční kontakt přerušila a znovu se podívala na mojí ránu. ,,J-já.." začala a rychlím mrkáním se snažila zahnat slzy. ,,Co ty?" zeptal se Chaz a kleknul si k nám. Bell se ke mně namáčkla ještě víc a vystrašeně se dívala na Chaze. ,,Ty jsi ten co ublížil Andrewovi." řekla přiškrceným hlasem. Kurva, tak tohle nevím jak dopadne. S klukama jsme si vyměnili pohled 'tohle je v prdeli' a Alex nás jako vždy zachránil. ,,Kdo je Andrew?" no, moc to nepomohlo, ale díky Alexi. ,,Můj nejlepší kamarád." řekla Bell potichu. ,,Niall?" řekli kluci najednou. ,,Žádného Nialla neznám."

,,Co jsi nám chtěla říct  na začátku?" zeptal jsem se a tím znovu přehodil  téma. ,,Můžou jít prosím pryč?" zeptala se mě vystrašeně.  Kývl jsem na kluky a všichni tak poslušně odešli. ,,Už mi to můžeš říct." podíval jsem se ji hluboko do očí aby věděla že mi může věřit. Zhluboka se nadechla a zvedla se z mého klína. Zmateně jsem se na ní podíval a zvedl se taky. Položila knížku na stůl a znovu to vypadalo že se rozbrečí. Celou dobu jsem ji sledoval a čekal na to co mi chce říct. ,,Asi týden po tom co jsem se s Markem rozešla, přišel ke mně domů. Nebylo těžké se tam dostat, protože jsem byla ve sprše a rodiče jako vždy nebyli doma." pevně jsem ji chytl ruce do těch svých aby se cítila bezpečně, a aby věděla že mi to může říct. Vím že tohle nesměřuje k ničemu hezkému. ,,Když jsem vešla do pokoje, seděl na mojí posteli. Čekal na mě. Chtěla jsem utéct, ale dveře, okna i balkón byly zamčené." spustili se jí slzy, které jsem hned setřel a přitáhl si jí do objetí. Doufám že se mi nechystá říct to čeho se bojím nejvíc. ,,Shodil mě na postel a- a roztrhal mi oblečení. Kopala jsem, a snažila se bránit, ale samozřejmě měl větší sílu. Vyhrožoval mi, že jestli budu křičet a budu se vzpírat bude to jen horší. A potom- potom.." přitáhl jsem si ji ještě blíž a v duchu uklidňoval sám sebe, protože tohle se nikdy stát nemělo. Celou dobu ji moji chlapi sledovali? Proč ji nikdo z nich nepomohl?! ,,Znásilnil mě, a- potom mi ještě.." odtáhla se. Setřela si slzy a vyhrnula si triko. Odhalila mi tím velkou jizvu v podobě římské devítky (IX) na stejném boku jako mám já jedenáctku. Pevně zavřela oči a hlavu otočila do strany, aby se na to neměla šanci podívat. Pomalu jsem ji jizvu obkreslil bříškem prstu. Pod mým dotekem se zachvěla, ale neucukla. Dal jsem ji triko dolů a vzal si její tváře do dlaní. ,,Už ti nikdy nikdo neublíží. Slibuji." zašeptal jsem a celou dobu se jí díval do očí, aby mi opravdu věřila. ,,To není všechno Jayi." řekla potichu. ,,Poslouchám." ,,Řekl mi že mě znovu dostane, až to nebudu čekat. A že pomocí mě zníčí i někoho jiného. 9.11. jsem se narodila. Bojím se že to je ten den a že ty jsi ten koho zníčí."