-only love-

78.

Věnování znovu pro- @_Im_Anett_ jako omluva yk. Ale idk jestli tahle část nějak pomůže.. no nic. Snad se bude líbit🤍

Isabella

,,Justine?" ozval se Mikeův trochu překvapený hlas. ,,Mikeu musíš přijet. Justin je postřelenej a nikdo kromě mě tu není a-" ,,Dýchá?" zeptal se v rychlosti. Zaslzenýma očima jsem se podívala na Justina a znovu vzlykla. ,,Jo zatím jo. Ale asi před dvěma minutama usnul a ztrácí hrozně moc krve. Nevím co dělat." řekla jsem a hřbetem ruky si setřela slzy zatímco jsem Justinovi stále tiskla mikinu k hrudi.

,,Vím že je to těžký, ale zkus se uklidnit. Zhluboka dýchej ano? Nesmíš se moc stresovat, je to špatný pro miminko." řekl. ,,Nastupuju do auta za chvíli jsem u vás, nezavěšuj dobře? Buď se mnou celou dobu na telefonu." dodal ještě. ,,Mikeu nemůžu se uklidnit když umírá." řekla jsem vystresovaně a sledovala jak Justinovi blednou tváře.

,,Bude v pořádku. Máš někde blízko něco abys mu zachytila tu krev?" zeptal se a já přikývla. ,,Držím mu na ráně mikinu." řekla jsem a ruku mu k ráně přitiskla pevněji.

,,Jak moc to krvácí?" zeptal se. ,,Mám ti to jako odměřit? Prostě to krvácí hodně, mám ruku od krve protože je ta mikina skoro celá nacuclá." ,,To není dobrý. Na chvilku ti to položím a zavolám Alexovi abych mu dal vědět o Justinovi. Hned ti znovu zavolám dobře?"

———

,,Je to moje vina." řekla jsem a s pokroucením hlavy se víc natiskla k Alexovi, který mě držel v objetí od tý doby co jsme přijeli do nemocnice.

,,Nemluv hlouposti. Nemůžeš za to." řekl potichu a hladil mě po zádech.

,,Ale jo, to já jsem měla umřít, na mě Declan mířil." ,,Zachránil tě Bello a Mike ho taky zachrání. Je to nejlepší doktor kterého znám. Tebe přeci zachránil taky." ,,Ale mě nestřelili do hrudě." zamumlala jsem na nesouhlas. Věřím Mikeovi, ale ten výraz který měl když viděl Justina.. to jak dlouho už jsou v tý místnosti kde ho operujou.. bojím se že to nepřežije..

,,Justin je silnej. Zvládne to." řekl Alex a přitáhl si mě blíž. Nechápu jak může být takhle pozitivní. Jsem za něj ráda. Nevím co bych bez něj teď dělala. Je pro mě jako starší brácha.

,,Děkuju za podporu." řekla jsem potichu a unaveně si hlavu položila na jeho rameno.

Jen přikývl a taky si opřel hlavu o moje rameno.

,,Bello?" řekl po chvilce. ,,Mhm?" ,,Děkuju že Justinovi pomáháš aby byl lepší. Aspoň jeden z nás není úplný zklamání pro rodinu." řekl potichu a já se od něj odtáhla. ,,Zklamání? Alexi ty nejsi zklamání." ,,Ale jsem. On byl vždycky ten lepší. Já jsem si ani nedokázal najít holku a on už je zasnoubenej a čekáte dítě... ale to není o tom. Jen jsem rád že tě má." Pousmála jsem se a přikývla. Pořád mi nebylo do smíchu a jen tak tak jsem se držela abych nepropukla v pláč.

———

,,Jak je na tom?" zeptal se Alex Mikea hned jak vyšel ze sálu kde Justina operovali. Mike se na nás soucitně podíval a jemně pokroutil hlavou.

,,Nechceš mi říct že-" řekl Alex potichu a posadil mě vedle něj. S pootevřenou pusou jsem se na oba dívala a doufala že to co Mike říká není pravda. Justin není mrtvý. Nemůže být. Špatně se mi dýchalo a nepříjemně mě bolelo v hrudi. Z očí mi telko nespočet slz a už nějakou dobu jsem se je ani nestačila zastavit.

,,Žije, ale je v komatu... bylo to hodně složitý a těsný, ale zvládli jsme to." řekl Mike a upravil si papíry které měl v ruce.

,,Můžu ho vidět?" vyhrkla jsem a rychle vstala ze svého místa na tvrdé bílé nemocniční židli.

Mike pokroutil hlavou. ,,Radši až zítra." ,,Proč ne teď?" zeptala jsem se. ,,Prosím jděte." řekl znovu a desku na které měl papíry si přehodil do druhé ruky. ,,Bell počkáš na mě v autě?" řekl Alex a já se na něj zrazeně podívala.

,,Chci být s Justinem. Proč mě k němu nechceš pustit?" ,,Protože se to může ještě posrat. Bylo to s ním hodně těsný a pořád nemáme vyhráno. Několikrát mu při tý operaci selhalo srdce. Nechci aby ti umřel před očima. Pokud bude přes noc v pohodě, máme doufám vyhráno, ale do tý doby..." řekl a mně se zase do očí nahrnuly slzy.

,,Říkal jsi že jste se to zvládli." řekla jsem potichu protože jsem bylo dost blízko od zhroucení a Alex vypadal stejně zdrceně jako já.

Mike vystresovaně vydechl a rukou si promnul čelo. ,,Vím jaký to pro vás je. Tobě umírá brácha, tobě snoubenec a mně kamarád. Několik hodin jsem ho operoval a modlil se aby přežil. Stejně jako vy doufám že to zvládne, ale prosím, vraťte se zítra. Bude to tak lepší pro všechny."

,,Mikeu prosím pusť mě k němu. Už proto že možná nepřežije noc s ním chci být co nejvíc to jde." řekla jsem a potlačila vzlyky.

Chvíli se na mě díval a potom poraženě přikývl. ,,Pojďte se mnou." řekl potichu a já se hned vydala za ním. Uvidím ho. Konečně zase budu u něj.

,,Ale zkus zůstat klidná prosím. Už tak se hodně stresuješ a vážně to není moc dobrý vzhledem k tvýmu stavu.." řekl těsně předtím než otevřel dveře. Ani jsem tomu co řekl nevěnovala tolik pozornost a rychle se rozešla k nemocniční posteli na které Justin ležel.

Víc jsem se rozbrečela hned ve chvíli co jsem viděla jeho bezvýraznou, bledou tvář a klekla si vedle jeho postele. Jemně jsem ho chytla za studenou ruku a tiskla jí ve svých rozklepaných dlaních. Vypadal jako by byl mrtvý. Všude kolem něj byly nějaké přístroje a několik jich měl k sobě připojených. Alex si stoupl za mě a jemně mi přiložil dlaň na záda na znamení že je se mnou. Potichu jsem vzlykla a opřela si čelo o Justinovu ruku kterou jsem stále svírala v dlaních.

Je pár hodin po poledni a mně příjde jako bych bez něj byla věčnost. Tak hrozně moc mi chybí.. kdybych věděla že to třeba jsou moje poslední chvilky s ním tak bych to jídlo klidně snědla. Nemluvila bych o tom jak mi příjde že vše ubíhá moc rychle, bavila bych se o něčem hezčím.. třeba o jménech pro miminko. Nebo o svatbě. Nebo bychom mohli spolu jen tak ležet a nic nedělat. Cokoliv jen ne to jak jsme se málem pohádali.

Proč nám pořád někdo musí ničit život? Nebylo těch problémů dost? Copak si nezasloužíme být šťastný?

,,Bell bude to dobrý." řekl potichu Alex a hladil mě po zádech. Pokroutila jsem hlavou a znovu vzlykla.

,,Tohle už nikdy nebude dobrý Alexi. Nikdy nebudeme mít klid. Nikdo z nás." řekla jsem potichu a znovu se podívala na Justinovu bledou tvář.

,,Zvládneme to." řekl znovu a opatrně mě zvedl z kleku. ,,Radši si sedni." řekl a přišoupl mi koženou židli. Posadila jsem se a jemně hladila Justina palcem po kloubech na pravé ruce.

,,Mám ti zajít pro něco k pití nebo k jídlu?" zeptal se potichu a já zakroutila hlavou.

,,Ale notaak. Jsi těhotná, musíš jíst. Navíc je teď moje povinnost se o tebe a malého Biebera postarat. Takže co chceš k jídlu?" řekl. ,,To je jedno. Něco kup. Ale ať tam nejsou vajíčka prosím." řekla jsem a židli si přisunula blíž k Justinovi posteli.

Alex přikývl a odešel z pokoje. Obklopilo mě ticho. Kolem bylo slyšet jen pípání strojů a občas moje vzlyky.

,,Proč se nám tohle musí pořád dít?" řekla jsem si pro sebe potichu.

————

Nová část!!!