-only love-

96.

-o dva týdny později-
- - - - -
Justin

,,Jayi?" zeptala se Bella po chvíli ticha. Leželi jsme spolu v tmavém pokoji, po dalším úžasném večeru a jen si povídali.

,,Mhm?" zamumlal jsem místo odpovědi a jemně jí dlaní přejížděl po odhaleném rameni.

,,Kdy se vrátíme domu?" zeptala se a já k ní sklopil pohled. ,,Můžeme klidně zítra jestli chceš." řekl jsem a ona pokroutila hlavou.

,,Tak proč se ptáš? Nelíbí se ti tu?" zeptal jsem se. ,,Líbí. Mně je jedno kde jsem hlavní že jsi tam ty, ale cítím se jako bych... uh, to je jedno.." řekla a sklopila pohled na naše propletené prsty.

,,Není to jedno. Prosím mluv se mnou." řekl jsem a dal jí chvíli na odpověď. ,,Cítím se jako bych tě tahala od práce. I když jsi říkal že tu budeme mít klid a volno tak pořád musíš s někým něco zařizovat a telefonovat a já se cítím jako bych ti překážela. Nemyslím to nijak zle, ani proti tobě, spíš je to asi mnou, pořád tě nějak otravuju." řekla a bylo slyšel že nemá daleko k pláči.

,,Proč si to myslíš zlato? Sice musím něco pořád vyřizovat do práce, ale ty nejsi vůbec ten problém. Jsem neskutečně rád za to že tě mám. Nikdy mi nebudeš překážet. Bell miluju tě a to se nezmění." řekl jsem a pohladil ji po vlasech. Ona přikývla, ale cítil jsem jak na mou odhalenou hruď dopadají její horké slzy.

,,Neplakej." řekl jsem a pevněji jí objal. ,,Řekl jsem něco špatně?" zeptal jsem se a ona pokroutila hlavou protože se na slova v tu chvíli nezmohla.

,,Tak proč pláčeš?" zeptal jsem se a jemně jí hladil po zádech. ,,Já nevím, poslední dobou jsem strašně citlivá." Dostala ze sebe a víc se na mě natiskla.

,,Možná už bychom měli jet domů. Není dobrý být tak daleko pryč už kvůli práci a Holly s Luciferem.." řekl jsem po chvíli. ,,Zařídíš to prosím?" šeptla a podívala se na mě. Přikývl jsem a pohladil jí po vlasech.

,,Měli bychom vyřešit Declana. Myslíš, že bys promluvila s tvým tátou?" zeptal jsem se. ,,A co když mi zase ublíží?" zeptala se potichu. ,,Znovu bych ho nenechal." řekl jsem.

,,Miluju tě." řekla a já se pousmál. ,,Já tebe taky." odpověděl jsem.

,,Nevadilo by ti kdybych šla spát?" zeptala se. Proč se mě ptá? Není to samozřejmost?

,,Zlato nemusíš se ptát, klidně spi. Zasloužíš si to po dnešku." řekl jsem. ,,Děkuju." řekla potichu. Přitáhl jsem si jí blíž k sobě a pokračoval v hlazení po zádech.

Počkal jsem než usne a potom opatrně vstal z postele. Oblékl jsem se alespoň do tepláků a znovu se podíval na Bell. Poslední dobou je nějaká mimo...

Levou rukou jsem si prohrábl vlasy a zhluboka vydechl. Potřebuju zařídit ten odlet.

Tiše jsem vyšel z pokoje a pokračoval dolů po schodech. V obýváku jsem se posadil na sedačku a vzal si do ruky telefon. Vytočil jsem Alexovo číslo a čekal až hovor přijme.

,,Justine je půl druhý ráno. Děje se něco?" zeptal se jemně otráveným hlasem. ,,Prosím pošli sem letadlo ať můžeme co nejdřív pryč." řekl jsem s povzdechnutím.

,,Dobře..? Stalo se něco nebo proč najednou takovej spěch?" Zeptal se zmateně. ,,Ne nic jen.. už chceme domů." řekl jsem.

,,Nezníš moc přesvědčivě. Nechám tě u toho co říkáš, ale víš že se mi můžeš svěřit." řekl a já pokýval hlavou. ,,Děkuju. Budu muset končit."  řekl jsem. ,,Dobře. Okolo druhý odpoledne by tam měl Max být." řekl Alex. ,,Budeme připravený." řekl jsem a znovu se s ním rozloučil.

Telefon jsem položil na stůl vedle sebe a lehl si na sedačku. Zavřel jsem oči a dlaněmi si překryl obličej.

Trápí mě Bella. Nevím co s ní je, a hrozně moc bych jí chtěl pomoct, ale netuším jak.

Poslední týden je nějaká divná. Je přecitlivělá, pořád se omlouvá a ptá se jestli nic nepokazila, je v kuse unavená, nechce jíst... bojím se o ní. Co když je to něco vážnýho? Nezvládl bych to bez ní. Vždyť je to jediný co mě drží tak nějak při smyslech...
- - - - -
,,Dobrý ráno." řekl jsem potichu a objal jí kolem pasu. ,,Proč jsi spal na sedačce?" zeptala se místo odpovědi a otočila se čelem ke mně. ,,Volal jsem Alexovi ohledně toho odjezdu a potom jsem usnul.." řekl jsem a ona pokývala hlavou, ale byla potichu. Dívala se do země, ale věděl jsem že ji něco trápí. Povzdechl jsem si a za pas si ji přitáhl blíž.

,,Bell, co se s tebou děje?" zeptal jsem se a pohladil ji po tváři. Ona pokroutila hlavou a z oka jí vytekla slza. ,,Nevím." řekla tiše.

,,Něco se děje, prosím řekni mi to." řekl jsem ona se na mě podívala. Trhaně jsem se nadechl když jsem uviděl její slzami zalité oči. Nesnáším když brečí. Ničí mě to.

,,Bojím se že pro tebe nejsem dost dobrá a říkám si co když mě přestáváš milovat. Poslední dny skoro pořád pracuješ, a já ti to nemám za zlý chápu to, ale jsme spolu jen večer. Máme sex, jdeme spát, vstanu a ty pracuješ. A dneska jsi spal i na sedačce. Prostě, nevím, Justine víš že tě miluju víc než cokoliv ale bojím se že ty mě ne. Bojím se že jsem něco zkazila nebo že jsem tě něčím zklamala... Cítím se jako bych tě ztrácela.. a já... nemůžu o tebe přijít." Dostala ze sebe mezi vzlyky a já se jí díval do usazených očí.

,,Bože můj Bello." vydechl jsem a vtáhl jí do pevného objetí. ,,Miluju tě. Vždycky jsem miloval a vždycky budu. Mám jen hodně práce nic víc." zašeptal jsem jí do vlasů a cítil jak mě stiskla pevněji.

,,Prosím neplač." řekl jsem a cítil bolest na hrudi. Pevně jsem zavřel oči a položil si hlavu na tu její.

,,Bell prosím." řekl jsem tiše a cítil jak mi z oka vytekla slza když jsem si znovu a znovu přehrával v hlavě co mi řekla.

Jsem hrozný přítel. Ani ji nedokážu ukázat jak moc ji miluju a vážím si jí.

,,Jayi co když se rozejdeme?" zeptala se potichu a promnula si uplakané oči. Zatajil jsem dech a cítil jak se mi hrnou slzy do očí. ,,Cože?" zeptal jsem se jí nevěřícně.

,,Slyšel jsi mě." řekla. ,,Chceš.. se se mnou rozejít?" Zeptal jsem se zlomeně. ,,Ne, ale možná by to tak bylo lepší. Máš kvůli mně jen problémy." Vzlykla a já pokroutil hlavou.

,,Kurva Bello. Mně jsou nějaký problémy u prdele. Miluju tě a nehodlám o tebe přijít." řekl jsem hlasitěji a ona se rozbrečela ještě víc.

,,Ale já nechci aby tě zabili kvůli mně." řekla tichým ubrečeným hlasem. ,,Nikdo mě nezabije. Ani tebe. Vezmeme se a budeme mít děti a budeme spolu žít ještě hodně dlouho. Takhle to má být a takhle to chci. Copak.. copak jsi ještě před dvěma minutama neříkala že mě nechceš ztratit?" zeptal jsem se klidněji a vzal její obličej do dlaní. ,,Nechci tě ztratit. Ale on tě zabije když s tebou zůstanu." Vzlykla a já pokroutil hlavou.

,,Nezabije. Pochop to dohajzlu, nezabije mě. Ochráním nás oba." řekl jsem. ,,Zdálo se mi o tom že tě zabil. A že to bylo kvůli mně a-",,Dost. Dost Bello, nech toho. Nemysli na to. Zvládli jsme spolu už tolik věcí. Nenechám je aby to zkazili." řekl jsem a ona se na mě jen dívala a tiše brečela. ,,Miluješ mě?" zeptal jsem se jí potichu a ona přikývla. ,,Já tebe taky, a nikdy už nechci slyšet o tom že bychom se měli rozejít. Nikdy." řekl jsem a znovu si ji přitáhl do objetí.

Chvíli jsme tak stáli a oba se snažili uklidnit. Nechápu že o tom vůbec přemýšlela. Nikdy ji neopustím a nenechám jí opustit mě jen aby mě 'zachránila'.

- - - - -
Yikes 😬 no idk co jsem v týhle části udělala a snad se z toho zmatku brzy vymotám...

A možná to přepíšu-