-only love-

7.

Justin

Sykl jsem bolestí když Tyler prudce zatočil a mně se tak hnula ruka na ráně. ,,Za chvíli jsme ve vile." řekl Mason a sundal si masku. Rukou si prohrábl vlasy a ještě je poupravil. Uchechtl jsem se nad ním, protože jsem věděl že jsme všichni stejní. Je úžasné kolem sebe mít lidi kterým se můžese svěřit s čímkoliv, s kterými si můžete povídat o čemkoliv. Každopádně v mém životě stále chybí láska ze strany někoho jiného. Povzdechl jsem si. Bella. Bude někdy schopná mi opětovat lásku po tom co jsem ji udělal? Možná mají pravdu, že kdybych ji třeba jen pozval ven mohla by si ke mně vybudovat lepší vztah a třeba i důvěru. Jen nevím co by dělala až by zjistila co jsem zač. Pravděpodobně by mě opustila.. Ne, tohle rozhodnutí je to nejlepší co jsem mohl udělat, nemůže mi utéct, nikdo jiný mi ji nemůže vzít, a zároveň si ke mně může i tak vybudovat nějaký vztah. Doufám v to.

,,Justine pokud nevylezeš sám vyáhnu tě násilím. Musíme tě ošetřit." zavrčel Alex od otevřených dveří auta. Protočil jsem oči a opatrně vylezl z auta. ,,To že jsi můj starší brácha Alexi neznamená že si na mě můžeš otvírat hubu. Pořád to tady celý vedu." zavrčel jsem nazpátek. Ani Alex nesmí překročit hranice. Mám ho rád to ano, ale na mě si nebude dovolovat nikdo. ,,Myslím že občas bys mohl hodit za hlavu to že jsi boss." s povzdechem pokroutil hlavou ale já ho už dál neposlouchal. Rozešel jsem se do vily. Viděl jsem že se v kuchyni svítilo, ale neřešil jsem to pravděpodobně je to Fredo. Je kolem čtyř hodin ráno Bell by takhle dlouho být vzůru neměla. ,,Jus-" začal s povzdechem Alex. ,,Jdu si jen pro pití." zamumlal jsem otráveně a vešel do kuchyně.

Rozšířily se mi zorničky a zrychlil se mi dech, když jsem u okna viděl sedět drobnou dívku zachumlanou v mojí šedé mikině kterou jsem ji dal do šatníku, protože vím že ráda nosí větší věci, jak se zamyšleně kouká z okna a pomalu upíjí z hrníčku s nějakým horkým nápojem. Otočila se na mě a trochu od leknutí nadskočila. ,,Opatrně ať se neopaříš." řekl jsem chraplavým hlasem a usmál se. ,,Proč nespíš?" zeptal jsem se potichu a znovu se chytl za bok. ,,Myšlenky mě nenechají." lehce pokrčila rameny a zvedla se. Zdá se mi to nebo se se mnou začíná normálně bavit?

Natáhl jsem se pro skleničku ale, když jsem stahoval ruku zpátky k tělu, silně mě bodlo v místě zranění. Skleničku jsem upustil a ta se na zemi roztříštila na malé kousíčky. Chytl jsem se za bok a lehce se předklonil. ,,Jsi zraněný." řekla vyděšeně Bell a chtěla jít ke mně. ,,Nechoď sem jsou tu střepy." zasýpal jsem, ale to ji neodradilo. ,,Bell řekl jsem ať sem ne-" ,,Jsi zraněný." řekla tvrdším hlasem a jemně mě chytla za ruku. Přivřel jsem oči a spokojeně vydechl. To je poprvé co se mě sama od sebe dotkla. Podíval jsem se do jejích krásných očí a viděl v nich starost. Bála se o mě? ,,Pozor ať se ti nic nestane." řekl jsem polohlasem. Nechci aby byla zraněná, ještě ke všemu by to bylo mojí vinou, protože to já jsem rozbil tu skleničku. ,,Justine co se stalo?" přiběhl do kuchyně Alex. ,,Je zraněný, a rozbil skleničku." podívala se na něj Bell. ,,Bell jdi spát, my se o něj postaráme." řekl k ní mírně. Ví jak se má k mojí dívce chovat..

,,Ale-" chtěla odporovat. ,,Nemusíš jít spát pokud nechceš, ale měla bys to zkusit. Alex a ostatní se o mě postarají." usmál jsem se jak nejvíc mi to pulzující bolest v ráně dovolila. Pomalu svůj stisk okolo mojí ruky povolila, odtáhla se a sklopila hlavu. Vzala si do rukou stejný hrnek a naposledy se mi podívala do očí. ,,Dobrou noc." zašeptala a bez počkání na moji odpověď odešla. Díval jsem se na její mizící stín a ignoroval Alexovy kecy. ,,Mike čeká." řekl a já ho začal znovu vnímat. Oba jsme se vydali k pokoji ve kterém měl Mike ordinaci. Sedl jsem si na postel na které mě ošetřil a ránu obvázal. Celou dobu jsem byl, ale myšlenkami ztracený u Bell. Začíná mi věřit, že se mě nebála?

,,Měl by sis odpočinout Justine. Jsi vyčerpaný." řekl Mike a já k němu střelil pohledem. ,,Bude ti líp." doplnil ještě. Lehce jsem přikývl a opatrně se vydal do schodů, které vedly do mého pokoje. Už jsem sahal po klice, když jsem si všiml světla u Belly v pokoji. Otevřel jsem dveře do jejího pokoje a všiml si jak sedí na posteli zachumlaná v peřině s brýlemi a knížkou v ruce. Brýle jsou jedna z několika věcí, které jí neskutečně sluší. Stál jsem ve dveřích a opíral se o rám zatímco jsem sledoval jak soustředěně přejíždí očima po řádcích a nedočkavě přetáčí stránky.

,,Brýle bys měla nosit častěji, sluší ti." usmál jsem se. Leknutím sebou cukla a přemístila pohled na mě. Hned jak si uvědomila co jsem řekl sklonila hlavu a věděl jsem že se jí barví tváře na červeno. Je roztomilá. ,,Nemám ráda když někdo lže." zamumlala se stále sklopenou hlavou. Zamračil jsem se a sedl si k ní na postel. Jemně jsem ji zvedl bradu tak aby se mi dívala do očí a potěšilo mě když tentokrát před mým dotykem neuhla. Podíval jsem se jí upřeně do očí, které na ní tak miluju a chvíli jen mlčel. ,,Já nikdy nelžu Bell." řekl jsem s pohledem stále upřeným do jejích očí. Viděl jsem jak se jemně usmála a sklopila hlavu. ,,Měl bys jít spát." zamumlala a znovu se na mě krátce podívala. Vím že mají pravdu, ale moc se mi od ní nechce když se mě přestává bát. Kývl jsem a chystal se odejít ze dveří. ,,Justine?" slyšel jsem její krásný hlas a otočil se. ,,Děkuji za knihovnu." řekla a do široka se usmála. ,,Pro tebe všechno." usmál jsem se a s hřejivým pocitem na hrudi šel do svého pokoje.