-only love-

52.

Justin

Ozvalo se klepání na dveře od mé kanceláře a následně Katherine s- ,,Večeře je na stole!"

Povzdechl jsem si a podíval se na Alexe, který se probíral papíry. ,,Pro dnešek to podle mě stačilo." řekl jsem a zaklapl notebook. ,,Souhlasím." řekl Alex s úšklebkem a projel si rukou vlasy.

,,Co jsme vůbec za ty tři týdny stihli?" zeptal se a papíry srovnal před sebe na stůl.

,,My? Vlastně skoro nic." uchechtl jsem se a s pokroucením hlavy vstal z křesla. ,,Víme kde je to jezero.. okolo něj ale nic není, je to prostě jen jezero obklopené lesem.. dál víme, že Mark je pořád ve stejném městě jako Niall a v nejbližší době nemá v plánu jet sem.. Declan zatím nic neudělal, ale musíme být připravený. Nikdy nevíme co udělá. Ještě ke všemu po tom co jsem zabil Joshuu.. No a ještě pár obchodů a to bude všechno myslím." řekl jsem a pokrčil rameny. Není toho moc, ale pořád se to dá.

,,Měli bychom jít." řekl jsem. Došli jsme do obýváku/kuchyně a hned ucítili úžasnou vůni jídla.

,,No konečně. Co vám tak dlouho trvalo?" zeptala se s protočením očí Ruby.

,,Nikdo vás nenutil na nás čekat." odpověděl Alex s úšklebkem a posadil se vedle Katherine zatímco já jsem zaujal místo vedle Bell, která vypadala myšlenkami trochu mimo tenhle svět.

,,Všechno v pohodě?" zeptal jsem se potichu a položil jí dlaň na stehno. Alex a Ruby s Katherine se už pustili do jídla a o něčem si povídali, ale tomu jsem teď nevěnoval pozornost.

,,Co? Jo, všechno je v pohodě." pousmála se a pokroutila hlavou.

,,Teď budu dělat že ti věřím, po večeři mi řekneš co tě trápí." řekl jsem znovu tichým hlubším hlasem, tak aby mě slyšela jen ona. Pomalu přikývla.

,,Dobře, zkus se aspoň trochu najíst prosím."

Začínám se o ní bát. Skoro vůbec nejí a je vážně těžký do ní vůbec nějaký jídlo dostat. Vždycky jen řekne že nemá hlad a nic jíst nechce.

-po večeři-

,,Bells co se děje?" zeptal jsem se a za boky si jí přitáhl blíž k sobě. Ostatní už odjeli, protože jsem jim dal práci a vrátí se až za týden, takže tady kromě nás a Lucifera nikdo není. Jen si čelo opřela o moje rameno a mlčela. Chvíli bylo jen ticho a nevěděl jsem jestli se zeptat znovu, nebo co dělat dokud jsem necítil jak mi její horké slzy máčí mikinu.

,,Shh, neplakej Bell." řekl jsem potichu konejšivým hlasem a posadil se na sedačku, stahujíc jí s sebou. Schoulila se mi v náručí, ale nepřestávala brečet. Pevně jsem jí držel u sebe a snažil se jí uklidnit šeptáním utěšujících slov a hlazením po vlasech.

,,Prosím řekni mi co se děje." zašeptal jsem a jemně jí odendal vlasy z obličeje. Setřela si slzy a pokroutila hlavou. ,,Je to blbost. Prostě přemýšlím o nepodstatných věcech." ,,Není to blbost. Řekni co se děje." řekl jsem potichu.  ,,Blíží se moje narozeniny a bojím se že nás Mark opravdu najde a něco se stane. Mám prostě takový pocit."

(Vím že mi tu vůbec nesedí čas, ale neřešte to prosím. Děkuju.)

,,Já už si radši nechci ani představit jaký by to bylo bez tebe." řekla potichu a znovu si setřela nové slzy.

,,Na to vůbec nemysli zlato. Budeme v pohodě. Věř mi." řekl jsem a znovu si jí přitáhl do objetí. Chvíli jsem s námi kolíbal že strany na stranu abych jí uklidnil, ale Bells místo toho usnula. Chudák malá. Ubrečela se ke spánku.. Potichu, opatrně jsem vstal že sedačky a s Bells v náručí zamířil po schodech nahoru a do naší ložnice, kde jsem jí něžně položil na postel. Přikryl jsem jí a ještě se vydal do prvního patra zkontrolovat jestli je všechno zamčené a zabezpečené. Samozřejmě že bylo. Znovu jsem došel do naší ložnice a hned jak jsem byl uvnitř místnosti za sebou zamkl dveře.