-only love-

6.

Isabella

Probudila jsem se na jemné pohlazení po tváři. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila Justina jak sedí na kraji mé postele a s utrápeným pohledem mě sleduje. Byla už docela tma, ale smutek se mu leskl v jeho krásně oříškových očích. Ani nevím proč, ale bylo mi ho líto? Asi ano, nemám ráda když jsou lidé v mém okolí smutní.. ,,Konečně jsi vzhůru." usmál se a ruku z mé tváře odtáhl. Místo na kterém před chvíli odpočívala Justinova hřejivá dlaň teť vystřídal štiplavý chlad. Trošku jsem se otřásla a přitáhla si peřinu blíž k tělu. ,,Je ti zima?" zeptal se mile Justin a já pouze kývla na souhlas. Byla jsem moc rozespalá, a možná i trochu vystrašená na to abych dokázala odpovědět smysluplnou větou. Justin se zvedl z mé postele a přešel někam do rohu místnosti kde chvíli něco dělal. Kvůli špatnému světlu v pokoji jsem nerozeznala co přesně. Znovu přišel ke mně a chtěl si dát ruku na tu mojí, ucukla jsem. ,,Bell proč se mě bojíš?" povzdechl si se sklopeným pohledem. Na tuhle otázku se mi opravdu odpovídat nechce. Vlastně se mi nechce vůbec mluvit. Podívala jsem se mimo něj a nervózně si skousla ret. ,,Dobře, nechci tě do ničeho nutit.. jen, už několikrát jsem ti říkal že ti neublížím, ani nikdo jiný." snažil se mě znovu uklidnit. Pomalu jsem znovu přemístila zrak do jeho očí, které mi jasně ukazovaly že říká pravdu. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívaly a nehodlali uhnout pohledem. Jeho oči to prostě nedovolovaly.. ,,Musím jít." z ničeho nic se zvedl. ,,Kam?" první věta -slovo- které jsem za tu dobu řekla. Vím že mě to nemusí zajímat, ale prostě to ze mě automaticky vyletělo.

,,Mám nějakou práci." chápavě jsem kývla hlavou na souhlas. ,,Do rána jsme doma, můžeš tu jít kam chceš, zůstává tu Fredo." doplnil ještě a potom už jsem slyšela jen klapnutí dveří. Pomalu jsem se zvedla z postele a stále rozespalým krokem se rozešla k šatníku. Chvíli jsem se prohrabovala oblečením, až jsem narazila na velkou šedivou mikinu. Ani jsem se nepozastovala nad tím, že je větší než moje normální velikost, naopak jsem za to byla ráda častěji nosím větší oblečení, hlavně proto abych zakryla svoji nedokonalou postavu. Nejsem nijak tlustá, ale že jsem hubená bych o sobě taky neříkala.. Vyšla jsem z šatníku a pomalu vyšla ze dveří pokoje. Protřela jsem si oči a několikrát zamrkala když mě na chodbě do očí udeřilo jasné světlo. Upřímně jsem celkem ráda že tu není tma, protože za 1. bojím se tmy.. a za 2. tma by způsobila jen to že bych zakopla a při mém 'štěstí' se skutálela ze schodů.

Pomalu jsem došla až na konec chodby a podívala se dolů z menšího 'balkónku' kterým jste mohli vidět na vchodové dveře. Slyšela jsem hlasy, ale zatím jen vzdáleně a moc jim nebylo rozumět. Nahla jsem se trošku víc abych slyšela, ale to asi nebyl úplně nejlepší nápad, ne e bych se úplně bála výšek, ale rozhodně mi to nedělá dobře a nahybats e přes zábradlí ze třetího patra není -alespoň pro mě- nijak příjemné. Rychle jsem od zábradlí poodešla dva kroky dozadu a zhluboka vydechla než jsem se zase přiblížila. ,,Dej na ni pozor." slyšela jsem Justinův hlubší, jemně chraplavý hlas. Mohla jsem vidět okolo šesti chlapů, oblečených v černé. Všichni byli zahalení k nepoznání, jen Justinovi vlasy se vynikaly. ,,Jestli budeš dělat cokoliv co by ji nebylo příjemné," začal další větu. ,,Vím přesně jak se chovat a jak se rozhodně nechovat abys mě nezabil Justine, ale už musíte jít." odpověděl se špětkou smíchu další hlas. Slyšela jsem jak se Justin zasmál a viděla jak si také nandal nějakou masku a tím si skryl vlasy, které rozhodně zářily na dálku. Zaklaply dveře a zvuk několika motorů se vzdaloval.

Rozhodla jsem se sejít dolů a v té hromadě místností zkusit najít Freda. Za dnešek asi jediné plus které vám o sobě můžu říct, hodně dobře si pamatuji jména. Sešla jsem dvě patra až do toho nejnížšího a chvilku stála pod schodama a přemýšlela z kterého směru slyším zvuk televize. S povzdechem jsem se nakonec vydala do pravé chodby, která vypadala světleji a přitažlivěji než ta levá. Naštěstí jsem trefila správnou chodbu, a za chvílí se předemnou vynořil obrovský luxusně zařízený obývací pokoj. Potichu jsem stála ve dveřích a s obdivem v očích si prohlížela každý koutek té překrásné místnosti. ,,Bell," slyšela jsem klučičí hlas a otočila se za ním. Stál přede mnou snědší kluk, nebo možná muž, s tmavýmy vlasy, vysokou vypracovanou postavou a černýma očima které v sobě měli jistou přátelskou jiskru. ,,Ehm," začala jsem nervźně a rozhlédla se kolem. ,,Potřebuješ něco? Cokoliv řekneš udělám." lehce se zasmál a já s ním. Vzpomněla jsem si na Justinova slova a v duchu se pousmála, je krásné jak se o mě stará, i když pro to zatím nevím přesný důvod. Třeba si mě chce jen získat a potom zneužít a zabít.. Je to možné, ale rozhodně ho nechci soudit ještě dříve než se doopravdy něco stane.

,,Ne já jen.. nemá te tu někde třeba knihovnu nebo prostě knížky? Nudím se a," ,,Jasně, pojď za mnou." věnoval mi hřejivý úsměv a vydal se pryč z obývacího pokoje. V tichosti mě vedl až do třetího patra a tam levou chodbou až jsme skončili v obrovské místnosti plné knih. Od mojí reakce na obývák se to lišilo jen mírně otevřenou pusou. Miluji knihy a tohle je jako ráj. ,,Justin tuhle místnost zařídil jen pro tebe, máš tu všechny své oblíbené knihy a krásný výhled na jezero, které je za barákem." usmál se Fredo a poukázal rukou k jednomu z velkých oken, u kterého jsem mohla pohodlně sedět. ,,Justin to tu udělal pro mě?" zašeptala jsem se slzami štěstí v očích. To je jedna z nejkrásnějších věcí které pro mě kdy kdo udělal. Pro někoho by to mohla být uplná zbytečnost, ale knihy jsou něco co mi pomáhá utéct od reality, ponořit se do úplně jiného světa a nevnímat nic jiného. ,,Tak já tě tu asi nechám." řekl a už se otáčel na odchod když jsem ho chytla za ruku. Otočil se na mě a čekal co řeknu. ,,Ehm, je mi to blbý, ale nemohl bys mi sem prosím donést nějaké pití. Myslím že kdybych sem měla jít znovu a sama tak zabloudím a nikdo mě už nikdy nenajde." trochu jsem se zasmála a Fredo se mnou. ,,Úplně v pořádku, jen si čti za chvíli jsem zpátky." mrkl na mě a odešel. Trochu jsem se nad tím pozastavila, ale nechala to být, protože jsem zahlédla velice zajímavou knížku takže jsem se k ní hned rozešla.