Don't shout I love you ✔

15. díl

Rozhodl jsem se, že se po sto letech podívám na naše fotky, tak jsem najel na obrázky, kde se mi ukázalo několik set složek. Každá byla k jednomu zážitku z různých natáčení a taky jsem si to roztřídil na naše skupinový fotky nebo na selfie s jednotlivýma klukama od nás. Jsem prostě kluk, který musí mít všechno uspořádaný a přehledný. Akorát jediný, co není u mě přehledný a uspořádaný je můj pokoj. Prohlížel jsem si všechny složky a to otevřelo oči. Zelo se už druhým rokem choval celkem divně a naše hádky se stupňovaly, taky se už moc nebavil s JongUpem jako před tím. A taky mi došlo, že to všechno dělal jen proto, aby se mnou byl a ty hádky začínal jen protože je maknae, takže se mu všechno odpustí a chtěl pořád objímat, ale ode mě. U jedný fotky jsem se tak rozesmál, až jsem spadl z postele a byla to dost velká rána. "Dae, ty si zase hulil, že se tak tlemíš?" vřítil se mi do pokoje HimChan a já sotva popadal dech z toho smíchu. "Řekneš mi konečně co se děje?" já jen ukázal na notebook a oba jsme se váleli smíchy na zemi. "DaeHyunnie, neznamená, že když něco bereš ty, tak to musíš dávat i Channiemu." ozval se zoufale YongGuk. "Neboj, nic jsme neměli." vydechoval HimChan, ale znovu dostal záchvat smíchu. "Že ty vždycky dokážeš někoho pěkně vytočit nebo rozesmát." uklidnil se. "Za chvíli přijď za námi." udělal mi mírný rozcuch a já se usmál. "Jo jo." odpověděl jsem mu. "Fajn, tak zatím." já přikývl a HimChan za sebou zavřel dveře. Hned jsem ty si vlasy musel upravit. Zelo je ve škole, takže jemu vlasy rozcuchat nemohl a Jae je dole, takže jsem byl čtvrtý nejstarší a je mi víc než Zelovi, JongUpovi a YoungJaeovi.

Doprohlížel jsem všechny fotky a vrhl se na videa, kde jsem měl tvorbu songů 1004 (Angel), Warroir, No mercy, Stop it, Never give up, Where are you, Excuse me, Rain sound, Power, Badman a ještě toho je hodně. Mimo naše songy tu mám i nějaký videa, který mi pomáhali dávat kluci dohromady nebo Zelo a Sayuri. Už jsem se díval na třetí film našeho videoklipu Badman, kde jsem si pořád na něco stěžoval, jako třeba, že je nějaký místo moc hnusný, budovy polorozpadlý, jeden den bylo i děsný vedro a to si stěžovali všichni až na YongGuka. "DaeHyunnie, pojď se najíst je oběd." zaťukal mi na dveře YoungJae. Zaklapl jsem notebook a vyšel z pokoje, kde čekal YoungJae. "Kdo vařil?" zeptal jsem se ho. "HimChan." pousmál se a ve mě hrklo. Rozbité talíře, poházené nádobí všude kolem, jídlo všude jen ne na talíři a několik utěrek propálených...to je přesně "HimChan styl" při vaření. Já tu přemýšlím a úplně jsem zapomněl jít. "DaeHyun." zvýšil Jae hlas. "Nekřič." dal jsem ruce do výšky hlavy jako náznak, že se vzdávám. "Poslední měsíc jsi jak vyměněný." šeptl. "Já ne." sešli jsme dolů a uviděl jsem HimChana, jak stojí u kuchyňské linky a rozhlížel jsem se kolem. Žádný jídlo kolem, žádné rozbité talíře a nádobí všude možně. "Channie, ty ses naučil vařit?" zeptal jsem se překvapeně. "Ne, dělal jsem jen ramen." uchechtl se. Ramen se skládá z nudlí, mořských řas, krabích tyčinek a...už jsem to nějak zapomněl, ale není to vůbec těžký. HimChan do toho dává nějakou tajnou přísadu a nikomu jí nechce říct. Občas si myslíme, že to je mařena, protože jsme vždy nějací vytlemení, ale on je proti drogám, takže nejspíš nějaký bylinky, ale hoodně divný. Šli jsme si sednout ke stolu a popřáli jsme si dobrou chuť. Dojedli jsme společně, jen já se v tom chvíli vrtal. "Dae, je ti dobře? Normálně nevíš, kdy máš přestat a dneska to do tebe moc nepadá." dal mi ruku na rameno. "Hm, je mi dobře, ale taky smutno." chtěl jsem, aby tu byl, aby byl u mě v mém obětí, ale hnusná věc jménem škola nám to prostě nedovolí. "Oh, pojď ke mě." mírně se usmál. Já ho objal kolem pasu a nehodlal ho pustit dokud moje zlatíčko nepřijde. Z oka mi vykápla slza, ale hned se vsákla do Jaeova trička. "DaeHyunnie, neplakej. Vždyť přijde ani ne za patnáct minut." setřel mi slzy a hladil mě po vlasech. "Já vím, ale nemůžu to vydržet." položil jsem si hlavu na jeho hruď. "Tak se zkus vyspat a až tu bude, tak mu padneš kolem krku a oba budete spokojení." nebyl to špatný nápad. "Tak já se o to pokusím." Jae se usmál a věnoval mi polibek do vlasů. "Fajn." pousmál se a šel si sednout na gauč. Já šel za ním a omotal jsem mu ruce kolem pasu a lehl si na jeho hruď. Kluci se na nás divně dívali, ale to mi bylo jedno, protože za dvanáct minut tu bude Zelo. Zavřel jsem oči a Jae mě hladil po zádech. Ani ne za dvě minuty jsem usnul a kluci jen řekli, že mě vzbudí...ale pochybuji, že to budu potřebovat. Ozvaly se klíče v zámku a já slezl z YoungJae, který taky vytuhl. Kluci nic nemuseli říkat, protože jsem se probral díky Zelově přítomnosti. Slyšel jsem v chodbě JongUpův a Zelův hlas-konečně. Tolik mi chyběl, ale nebudu to dávat najevo. Do obýváku se vřítil Zelo, švihl s taškou na zem a běžel ke mě. "Tolik si mi chyběl." silně mě objímal a pod jeho vahou jsme oba zkončili ležet na gauči. "Tys mi taky chyběl, sice ne až tak moc, abych tě musel uškrtit, ale chyběl." řekl jsem přiškrceně. "Promiň." uculil se jak andílek a sedl si. "V pohodě." na rtech mi hrál úsměv a omotal jsem mu ruku kolem ramen. "Jo, Sayuri říkala, že se Suhou musí pomáhat na té soutěži, takže přijde až po ní." Zelo se znovu zaculil jako andílek. "Pomáhat nebo "pomáhat"?" uděl Channie prsty uvozovky. "Myslím, že pomáhat, protože se se Suhou zase pohádali." řekl JongUp. "Jak se pohádali?" zajímal se HimChan. "No...Suho jí sáhl na zadek, Sayuri na něj přes celou třídu křičela, že to je hroznej perverzní úchyl, oba dostali poznámku nebo mohli dělat na výzdobě, takže si vybrali to druhý." řekl s úsměvem JongUp. "Já bych na Suhově místě udělal to samý." kluci se rozesmáli a Zelo se na mě vražedně podíval. "No co? Sayuri měla jen kraťasy a navíc postavu na to má, tak co?" rozhodil jsem volnou rukou do strany. "Hm, asi máš pravdu." zamyslel se. Já se zády opřel o opěradlo a Zelo mi omotal ruce kolem pasu a k tomu si na mě z poloviny lehl.

Snad se díl líbil a na obrázku je HimChan, ale myslím, že alespoň polovina čtenářů ho zná :)