Don't shout I love you ✔

91. díl

Dnes byl opravdu důležitý den. Ale pro mě moc těžký. Máme jít na DaeHyunův pohřeb a já si měl připravit nějaký proslov. Bál jsem se. Opravdu hodně. Dneska jsem na nic neměl náladu. V noci se mi zdálo znovu o jeho smrti. Za celou noc jsem spal jen jednu hodinu. Pořád mě to doprovázelo. Myslel jsem, že se do rána snad zblázním. Vzal jsem si na sebe černý oblek a bílou kravatu. DaeHyun na sobě bude mít to samé. YongGuk si na sebe vzal černé upnuté džíny a černou mikinu. Moc se s tím nepáral. A pochybuji, že dnes se bude zářivě usmívat, jako vždy. Šel jsem do koupelny a provedl ranní hygienu. Vlasy jsem sčesal do patky a nechal jsem to tak být. Ještě jsem se lehce namaloval a pak jsem sešel dolů. YongGuk mi podával snídani, ale neměl jsem chuť. 

"Zlato, musíš se najíst." řekl vážně. 

"Nemám chuť." řekl jsem a chtěl jít, ale YongGuk mi omotal ruce kolem pasu. 

"Já vím, že je to pro tebe těžký, ale nezapomeň, že tu jsem vždy pro tebe. Ne jen jako přítel...jako leader...." řekl. 

"Já vím. Děkuju." objal jsem ho a položil si hlavu na jeho rameno. 

Ta moje výška už mě vážně začíná štvát. Asi si useknu polovinu noh. Bude to snadnější...

Přehodil jsem přes sebe kabát a šel jsem ven. V kapse jsem našel cigarety. Jednu jsem si dal do pusy a zapálil ji. Vydechl jsem šedý kouř, který mě docela i uklidňoval. Po tváři mi stekla slza a za ní další a další. 

"Neměl bys kouřit..." řekl YongGuk zoufale. 

"A co mám podle tebe dělat jinýho?" popotáhl jsem. 

"Já...nerozumím tomu..." řekl jsem. 

"Čemu?" sedl si YongGuk vedle mě. 

Víš...DaeHyun mi říkal, ať jsem šťastný. Byl jsem a to jedině s tebou, ale...dneska... Je to ještě horší než v..ten den..." po tváři mi stekla slza. 

"Já vím v čem je problém..." šeptl. 

"Cože?" podíval jsem se na něj. 

"Zelo, co když....co když nemáme být spolu. Co když to prostě je jen...chvilkové pobláznění. Třeba to není náš osud být spolu?" řekl. 

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se ho nechápavě. 

"Junnie...miluju tě, vážně hrozně moc, ale...vím, že dál miluješ Daeho. Ale co když se mnou to bude jen na chvíli? Co pak? Já...nechci to říkat, ale...byla to chyba..."řekl se slzami v očích. 

"C-cože? J-jak jako chyba?" vykoktal jsem ze sebe. 

"Junnie...řekněme si to narovinu....jsi Maknae a já leader. A přitom jsem ještě nejstarší. Zelo...za chvíli mi bude šestadvacet...tobě je devatenáct. Tohle by nevydrželo věčně." řekl smutně a chtěl odejít, ale já ho zastavil. 

"Takže mi chceš říct, že se rozcházíme?" zeptal jsem se ho nevěřícně. 

"Bude to tak lepší....Mianhae..." vášnivě mě políbil a pak šel k autu.

No jasný....Dae mě opustí, ty nakonec taky...a JongUp se může přidat, co? Vždyť jo, já nemám city, nic necítím. Klidně si rozdrť mé srdce na milion kousků. Vždyť to vydržím, ne? Pomyslel jsem si a po tváři mi stékalo čím dál víc slz. Bolelo to. Tak moc, že ani pouhé promiň nestačí. I když....prvně jsem si s ním chtěl jen pohrát a pak ho odkopnout, jo, ale...teď jsem si uvědomil... 

"Musím ho získat zpět!" řekl jsem si pro sebe a ještě jsem si skočil domů pro ostatní věci. 

YongGuk už čekal v autě a já si sedl za volant. Tvářil jsem se, jako bych ho chtěl vraždit.