Don't shout I love you ✔

74. díl

Ach jo, byl jsem tu sním pomalu 24 hodin, ale Zelo se pořád nechtěl probouzet. Stál jsem u okna a díval se ven. Bylo docela zataženo a každou chvíli vypadalo, že bude pršet. Sedl jsem si zpět na židli a podíval se na Zela. Byl...jak bych to řekl....změnil se. Hodně. Chytil jsem ho za jeho chladnou ruku a prohlížel jsem si ho. Pleť měl bledou a chladnou. Opravdu moc chladnou. Položil jsem si hlavu na postel a zavřel oči. Už jsem skoro ani nespal, a nebo když jsem usnul, tak jsem se pak probudil kvůli noční můře. Pomalu jsem zavíral oči, když se najednou rozletěly dveře. Stála v nich Sayuri a já se divil, že ji sem ještě pustili, když byla skoro jedna hodina ráno. "Dae, musím ti něco...říct." řekla udýchaně a dlaněmi se opřela o kolena. "Co?" zeptal jsem se zvědavě. "No...pojď chvíli na chodbu." řekla opatrně a já tedy s roztřesenými koleny šel pomalu k ní. 'Proč mám takový divný pocit?' Sedli jsme si na židle a Sayuri se nadechla a pak vydechla. "Sayu..co se děje? Jde o...Junieho?" v očích jsem měl slzy. Ona přikývla a hned ji po tváři začaly stékat slzy. "Sayuri, neplakej." přitáhl jsem si ji k sobě a pevně ji objal. I já jsem brečel, ale nešlo to jinak. "Co přesně se děje?" zeptal jsem se a lehce ji setřel slzy. "No...víš...doktor mi říkal, že...prý je to s ním vážnější, než bylo. M-myslí si, že....že by mohl...." řekla roztřeseně. "Ne, ne, to neříkej, že se to nestane." vychrlil jsem. "Ne, to nemyslím, ale...možná, že...neprobudí se dřív jak za týden a....možná si...nebude pamatovat na to, co...se...stalo....během tohoto....roku." řekla s těží a plakala. "Takže mi chceš říct, že..." 

"Ano. nebude si pamatovat tvé vyznání a....ani...." nezvládla to říct. Pevně mě objala a plakala mi na tričko. "To není možný...." řekl jsem tiše a oči se mi naplnily slzami. "Ale nemělo by to být trvalé, prý by si měl po pár měsících vzpomenout na všechno." řekla a odtáhla se. "Tak tohle je fakt uklidňující." řekl jsem. "Dae....zvládneš to...i Junie....věřím vám." dala mi letmou pusu na tvář. "Musíme." povzdechl jsem si a pak jsem semkl rty k sobě, kdybych náhodou měl zase nutkání křičet. Po chvíli jsme se vrátili za Zelem na pokoj a pořád vypadal jako by jen spinkal. Pohladil jsem ho po tváři a začal myslet na to, co se mezi námi všechno stalo. Pak jsem ze svého pohledu usoudil, že si bude pamatovat jen to, jak jsme se spolu každý den hádali. A já jako vždy tu hádku začal. Když jsem to bral takhle, začal jsem brečet. 'To se nesmí stát. Prostě NESMÍ!' Křičel jsem v duchu. "Zelo...miluju tě." zašeptal jsem do pokoje a stiskl jeho ruku. Nechci, aby zapomněl ty nejlepší vzpomínky a ty hnusné si pamatoval. Svět je taaaak nefér, až je mi z toho špatně. Musel jsem se jít projít ven. Hned jsem přestal myslet na to nejhorší. 'Ale...Sayuri říkala, že si pak vzpomene, takže....jen se mu možná musí něco připomenout a říct, co a jak se dělo.' Zamyslel jsem se. 'Ne, je to beznadějný.' Povzdychl jsem si a šel dál parkem. Za chvíli mi začala být zima a já se vrátil do pokoje. Hodiny plynuly dál a s nimi i dny. Každý den se tu stavovali kluci a dokonce museli zrušit i pár koncertů. Pravda, s pěti členy nic nenadělají a k tomu, když jeden z nich je holka. Ne, že bych za Sayuri nebyl rád, ale neuměla toho tolik jako Zelo. To dokázal jen....Zelo...a možná i YongGuk, ale ten nevěděl, co má dělat dřív. Byl plně ponořený v práci a pod očima měl krásně fialové pytle. No....já vlastně taky. "Dae...lehni si aspoň na chvíli. Jak dlouho jsi nespal zlatíčko?" zeptal se mě YongGuk starostlivě. "Já nevím....a radši si někdy lehni ty. Podívej se do zrcadla. Takhle vyděsíš i mrtvého." řekl jsem mu a sedl si na židli. Ano, už to bylo přesně šest dní, co jsme se Zelem v nemocnici a on se pořád neprobouzel. Vlastně ani nepohnul. "Dae, je mi to vážně líto. Ale vím, že jestli tě opravdu miluje, tak si nejdříve vzpomene na ty chvíle prožité s tebou. Věř mi." povzbudivě se na mě HimChan usmál. "Myslíš?" zeptal jsem se pochybně. "Ne...já to vím." řekl a dal mi ruku na rameno. "Musíme mít jen trpělivost." řekl Jae zoufale a pohladil Junieho po ruce. Pak kluci museli zase odejít, ale Ilwoo a HongBin tu zůstali. "Klidně můžete jít taky. Nevadí mi to." řekl jsem a smutně se usmál. "Ne! Jsi můj bráška a nenechám tě se tady z té samoty zbláznit." řekl a usmál se na mě. "Tak dobře." úsměv jsem mu oplatil a Ilwoo mě objal. "Usměj se. Nechci tě takhle vidět." řekl a položil si hlavu na mé rameno. Já se usmál a pohladil jsem ho po zádech.