Don't shout I love you ✔

73. díl

Probudil jsem se a vedle mě nikdo nebyl. Navíc mě pěkně začala bolet hlava. Zabořil jsem obličej do polštáře a zavřel jsem oči. Snažil jsem se myslet na něco jiného, aby bolest přestala, ale děl se spíš opak. Už jsem to nemohl vydržet a rozbračel jsem se. Takže mě hlava bolela dvakrát víc. "Zlato....co se stalo?" zeptal se mě Dae a pohladil mě lehce po zádech. Já jsem mu nic neřekl a vrečel jsem dál. "Lásko...no taaaak...." hladil mě po zádech a já pomalu přestal brečet. "Tak...řekneš mi co se děje?" zeptal se mě. "J-já...hrozně mě...bolí....hlava." řekl jsem stěží. "Mám zavolat doktora?" zeptal se mě starostlivě. Já jen zamlel hlavou, aby nevolal a pomalu jsem si sedl. "Počkej počkej počkej...nechceš doufám někam jít, že ne?" zeptal se mě. "Jen se chci postavit." řekl jsem. "Tak na to hned zapomeň. Nechci, aby se ti něco stalo." řekl a položil mě lehce do postele a přikryl mě, jak to vždy dělávala moje maminka. "Nebudeš se doufám chovat jak moje matka, že ne?" zeptal jsem se ho. "Když to bude nutné, tak ano." řekl a šel pomalu ke dveřím. "Ať tě ani nenapadne vstát." řekl vážně. "A co když mě to napadne?" zeptal jsem se ho. "Varuju tě..." řekl a došel zase ke mě. "Miluju tě a nechci, aby se ti něco stalo." pošeptal mi do ucha. "Jestli mě miluješ, tak zůstaneš ležet, hm?" zeptal se mě. "Ano." kývl jsem hlavou. "Dobře." usmál se a políbil mě na čelo. "Něco ti uvařím, jo?" řekl a já s úsměvem kývl. Pak odešel dolů a já zavřel oči. Po chvíli jsem usnul, ale nezdál se mi ten nejlepší sen.
Uviděl jsem nějakého kluka a DaeHyuna, jak se líbají a drže se za ruce. "Dae..." do očí se mi draly slzy. "Ah, Zelo, už jsem ti představil mého přítele?" řekl a odstoupil od toho druhého kluka dál. Poznal jsem ho, byl to YoungJae. "Dae..j-jak jsi mohl?" po tvářích mi stékaly slzy beznaděje. "Jak? Normálně... Ach, jak jsi naivní. Opravdu jsi si myslel, že tě miluju? Nebuď směšný..." zasmál se. "Jak by člověk mohl milovat někoho jako jsi ty?" zasmál se pro změnu YoungJae. "Jsi tak naivní..." zasmál se Dae. "C-co to říkáš?" podíval jsem se mu do očí. "Pravdu." řekl Dae a přistoupil ke mě. "Víš...zamysli se nad tím... Sice jsi v naší skupině, ale...co by z tebe bylo nebýt JongUpa, který se s tebou jako jediný přátelí a pomáhá ti. Nebyl bys vůbec nic." pošeptal mi do ucha. Neměl jsem daleko od toho, abych mu jednu vrazil.
"To není pravda." zakřičel jsem a przdce se posadil. Byl jsem zpocený a zrychleně jsem dýchal. "Zelo, co se děje?" vřítil se do pokoje DaeHyun. "Ale nic." řekl jsem a začal zase brečet. "Ale no taaak...neplakej...byl to jen sen." šeptal mi do ucha a lehce se mnou kolébal. "Dobrý?" zeptal se mě a lehce mi setřel slzy. "J-jo." kývl jsem, ale pořád jsem vzlykal. "Šššš...byl to jen sen. Nic jiného, než sen, který se nestane." řekl a přitiskl si mě k sobě. Já mu položil ruce na záda a přivřel jsem oči. "O čem se ti zdálo?" zeptal se mě zvědavě a trochu se odtáhl. "No...jen si pamatuju, žy...byl si tam ty a...YoungJae a...líbali jste se..." Dae mi položil prst na rty. "Nevěříš tomu doufám, že ne?" přejel si mě pohledem. Já jen sklopil pohled a cítil jsem se trochu provinile, že to trochu vnímám jako realitu. "Zelo..." přísně se na mě podíval. "Promiň, ale...vážně to vypadalo jako..." Dae mě začal vášnivě líbat a já už tomu snu nevěřil. "Tak co? Pořád se ti to zdá jako realita?" zeptal se mě. "N-ne." usmál jsem se. "Tak vidíš. A i kdyby...jsi můj manžel a vždycky tě budu milovat." řekl a políbil mě na čelo. "Donesu ti oběd." mrkl na mě a pak odešel dolů. Po chvíli se vrátil s talířem horké polévky a přisedl si ke mě na postel. Nabral na lžíci trochu horké polévky na kterou chvíli foukal, aby vychladla a pak mě začal krmit. "Umím se nakrmit i sám..." řekl jsem mu. "Buď rád, že se o tebe takhle starám." řekl a políbil mě na tvář. Já už neprotestoval a nechal jsem DaeHyuna, aby mě nakrmil. "Už jsem volal i YongGukovi a říkal, že když ti zítra nebude dobře, tak že tě u šéfa omluví." řekl. "Zlato, jen mě bolí hlava. Nemám smrtelnou nemoc." řekl jsem mu. "Tak to máš smůlu kotě. Prostě zítra ještě zůstaneš doma." řekl vážně. "Tak jo, ale...potřebuju na záchod." řekl jsem. "Dobře...odnesu tě." řekl mi. "Chci jít po svých. Nejsem na tom tak blbě." řekl jsem. "Jsi si jistý, že to opravdu zvládneš sám?" zeptal se mě nejistě. "Neboj..." řekl jsem a pomalu jsem si stoupl. Trochu jsem zavrávoral, ale ustál jsem to. Pomalu jsem šel dolů a tak nějak jsem došel i na ten záchod. "Zlato...jsi v pořádku?" zeptal se mě po delší době. "Jo." řekl jsem a pak jsem vyšel ven. Chtěl jsem jít do obýváku, ale zamotala se mi hlava. Dae to poznal a rychle mě podepřel. "Nějak se mi...motá...hlava..." řekl jsem, ale pak jsem omdlel.

DaeHyun's POV:
Zelo řekl, že se mu motá hlava a pak mi omdlel do náruče. Položil jsem ho na gauč a snažil jsem se ho probrat, ale vůbec nic mi nepomohlo. Musel jsem zavolat záchranku, protože dýchal až moc pomalu. Měl jsem o něj vážně veliký strach. Po pár minutách přijela zachránka a já mohl jet s nimi. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co všechno by se Juniemu mohlo stát, ale pak jsem s tím přestal a myslel na ty krásné chvíle, které jsme spolu strávili. Po chvíli jsme dojeli do nemocnice a já pak musel počkat než mi doktoři řeknou co se děje. Po dlouhém čekání vyšel nějaký doktor a já ho zastavil. "Pane doktore, jak to vypadá s mým přítelem?" zeptal jsem se ho starostlivě. "No...není to nijak vážné, to se nemusíte bát, ale...neprobouzí se a zatím je...v...bezvědomí. Lidé v tomto stavu se většinou probouzí do tří dnů, ale...u vašeho přítele nemůžu říct, že to je stoprocentní." řekl. "A...mohu ho prosím vidět?" zeptal jsem se ho se slzami v očích. "Jistě..." řekl a pak pomalu odešel. Šel jsem do jeho pokoje a tam jsem uviděl ležet jeho klidné tělo. Šel jsem pomalu blíž a chtělo se mi brečet a křičet dohromady. Dýchal pomocí různých přístrojů a já měl co dělat, abych se nesložil taky. Sedl jsem si na židli vedle jeho postele a vzal ho za jeho chladnou ruku. "Lásko...ani nevíš jak moc mě bolí vidět tě v tomhle stavu." šeptl jsem a po tváři mi stekla slza. "Dae...co se stalo?" ve dveřích stál YongGuk a ostatní kluci. "Nevím. Prostě omdlel a už se nechtěl probudit." vzlykl jsem. "Ale no taaak...za pár dní bude v pořádku, věř mi." řekl mi HimChan a objal mě. "Kéž bys měl pravdu." řekl jsem. "Sayuri už o tom taky ví. Měla by tu být každou chvíli." řekla Sabi a šla k nám. "Dae, věř, že Zelo bude v pořádku." řekla a dala mi ruku na rameno. Já se na ní děkovně usmál a pár kluků taky brečelo. Hlavně JongUp, který to prožíval nejvíce z nás.
"Kluci? Co se stalo?" přiběhla sem Sayuri a když uviděla Zela, tak jí taky stékaly slzy po tvářích. Přišla k němu a prohlédla si jeho tvář. "C-co se mu stalo?" zeptala se mě. "Prostě...omdlel a...už se...neprobral." řekl jsem a Sayuri se rozbrečela ještě víc. YoungJae ji objal a pak šli na chodbu, kde si o něčem povídali. "Pořád nechápu jak se to mohlo stát?" brečel jsem znovu. "Ale no tak...bude zase dobře...věř mi..." řekl JongUp a objal mě.

Ayo lidičky :)

Zase jsem nepsala další díl, ale...to už jste vlastně zjistili sami :)

Ano, v tomto díle se toho stalo docela hodně a B.A.P už zase začali něco dělat a já jsem hrozně šťastná. Už jen dva týdny a budou zpátky, jupííííí :D

Ano, zase mi hrabe, ale komu by nehrabalo, že? xD

To je asi vše, protože bych tu mohla kecat na tohle téma ještě skoro pět hodin, takže já radši přestanu :)

SARANGHAE :***