Don't shout I love you ✔

92. díl

Slyšel jsem hlasy. Nebylo těžké je poznat. Byli to skoro všichni kluci...až na jednoho. YongGuka. Chtěl jsem něco udělat. Něco říct, ale nešlo mi to. Chtěl jsem otevřít oči, ale ani to mi nešlo. Po chvíli jsem přestával vnímat a zase jsem usínal.

***

Pomalu jsem otevřel oči do kterých mě udeřilo ostré světlo. Chvíli trvalo, než jsem si zvykl.

"Zelo!!!" vyjekl radostně JongUp, který mě držel na ruku.

"JongUpe? Co se stalo?" zmateně jsem se rozhlížel po pokoji v nemocnici.

"Měl jsi nehodu. YongGuk se ti nemohl dovolat. Chtěl jet k tobě, ale našel tě v bezvědomí." odpověděl mi JongUp.

"Jsem rád, že ti nic není." řekl se slzami v očích.

Objal mě a já mu to opětoval.

"Zelo, ty ses vzbudil!" vyjekl HimChan, který právě vcházel a taky mě objal.

"Neudus toho malýho chudáčka..." řekl starostlivě JongUp.

"Jako...zas tak malej není..." založil si Him ruce na hrudi.

"Junnie...nerad ti to říkáma, ale...tvoje auto...." začal HimChan a já věděl, že je na tom hůř než jsem dopadl já.

"Neříkej, že..." vzlykl jsem.

"Totálně..." dal mi ruku na rameno a já začal brečet.

"Ale no tak...lepší auto než ty..." pohladil mě Up po vlasech.

"Jak to můžeš říct?" ze slz vznikly Niagary.

"Ale no tak...Junnie...JongUp má pravdu. Koupíme ti nový auto. Klidně i...Maserati. Jen přestaň plakat..." přitáhl si mě k sobě Him a políbil mě na čelo.

"Ale já měl rád to starý..." vzlykal jsem dál.

"Já vím, ale...to nepřežilo. Je mi to líto..." řekl Him a snažil se zastavit můj pláč, ale k ničemu.

"Prosím tě JunHongu...budeš mít ještě lepší auto než je Ferrari. Uvidíš..." řekl JongUp.

Já pokýval a můj pláč se zlepšil.

Otevřely se dveře a v nich stál celý šokovaný YoungJae.

"Zelo...ty žiješ!" vypískl a přiběhl za mnou.

Hned mě začal škrtit ve svém silném oebjetí a já mohl sotva dýchat.

"Taky tě rád vidím..." řekl jsem chraplavým hlasem.

Pak vešel někdo, koho bych tu opravdu nečekal...Sehun.

"Ahoj kluci...ahoj Zelo." zářivě se na mě usmál.

"Ahoj Hunnie...co tu děláš?" zeptal jsem se překvapeně.

"No jdu se na tebe podívat. Vypadáš o hodně líp než včera." pohladil mě po tváři a oba jsme se na sebe usmáli.

"Kluci...můžete na chvíli..." podíval se na ně Sehun a oni odešli.

"A jak to všechno zvládáš?" zeptal se mě zvědavě.

"No...jak co..." odpověděl jsem mu.

"Junnie, kdybys potřeboval kdykoliv pomoc, tak zavolej...ještě ti jsem dlužný hodně..." přátelsky se na mě usmál.

"Děkuju, ale...proč mi takhle pomáháš?" zeptal jsem se ho nechápavě.

"Zelo, kdyby nebylo tebe, nezačal bych chodit s leaderem." řekl.