Don't shout I love you ✔

87. díl

Pro slabší - doporučuji si vzít kapesníky...

"No dobře...nechám je odejít...ale přežije to jen jeden." řekl a namířil na mě tou zbraní. Vystřelil...ale to už přede mnou stál DaeHyun.

JongUpovi spadla čelist a já skoro ani nedýchal. A DaeHyun....

DaeHyun zadržel dech a po chvíli mi začala z břicha téct krev. Těsně než stihl dopadnout na zem jsem ho chytil do náručí a sedl jsem si na zem. Hned se mi spustil vodopád z očí. "Dae...Dae, prosím..." vzlykal jsem a tiskl ho pevně k sobě. "Zelo..."zakašlal. Dýchalo se mu hodně těžko. "Prosím...nechoď. Zvládneš to, prosím...nenechávej mě tu." sehnul jsem se k němu.

"Junnie....neplakej." řekl chraplavým hlasem a pohladil mě po tváři. "Dae, prosím...vydrž to. Vím, že to dokážeš." kolébal jsem s ním. "Lásko, je mi to moc...líto. Ale...nikdy bych nedopustil....aby se ti něco...stalo." řekl s těží. "DaeHyun..." řekl jsem zoufale. "Junnie, prosím....buď šťastný dál i beze mě. Dávej na sebe pozor." cítil jsem, že mu srdce bije čím dál pomaleji. "Ne, Dae...nesmíš mě tu nechat. Co budu pak dělat?" po tváři mi stekla další slza. "Zlato, věřím ti. Budu navždy s tebou." zakašlal. "Miluju tě..." políbil mě a po tváři mu stekla slza. "Já tebe taky." pohladil jsem ho po vlasech. Dae se pousmál a jeho srdce najednou....

"DaeHyune....prosíííím. Prober se." zatřásl jsem mu s ramenem. Věděl jsem, že se nic nestane, ale neuškodí to aspoň zkusit. "Dae...prosím." špitl jsem. "Junnie....musíme jít." řekl s těží Up. "Ne, nikam bez něj neodejdu." řekl jsem a chytil ho za ruku. "Junnie, no tak..." řekl. "Nikam nejdu!" zakřičel jsem a přitiskl se k DaeHyunovo nehybnému tělu. Vzlykal jsem na jeho hrudi a teď by mě od něj nikdo nedostal. JongUp mě pohladil po zádech a DaeHyuna vzal do náručí. Popadl mě za ruku a šli jsme ven. Oslepilo mě denní světlo a já si zakryl oči. "Junnie!" vykřikl YongGuk a hned mě pevně tiskl ve svém objetí. "Proboha, jsem tak rád, že tě vidím." vydechl a po tváři mu stekla slza. Já však nic neřekl a ani nic neudělal. "Zelo, kde je DaeHyun?" zeptal se mě YongGuk. Když se o něm zmínil, zase jsem začal plakat. "YongGuku...musím ti něco říct." popotáhl JongUp a šli kousek stranou. Já si sedl na zem a přitáhl si kolena k sobě. Začal jsem znovu plakat. V tuhle chvíli mě nedokázalo utišit absolutně nic. A byl jsem naštvaný na Soo Hyuna. Kdyby ke mě nepřišli kluci, přísahal bych, že se tam vrátím a pomstím se. "Zelo...?" dřepl si ke mě YoungJae. "Je mi to líto." po tváři mu stekla slza a objal mě. "Hmm..." Je sice hezký, že mu to je líto, ale DaeHyuna mi takhle nevrátí. "Kluci...pojdeme domů." řekl YongGuk. YoungJae odešel a vystřídal ho YongGuk. "Junnie..." dal mi ruku na rameno, ale já ji setřásl. "Pojď, pojdeme domů." řekl tiše a lehce mě zvedl za země. "Nikam nejedu!" prskl jsem na něj. "Junnie, prosím..." v jeho očích byl vidět smutek. Zavedl mě k autu a donutil mě si sednout do jeho auta. Obešel auto a sedl si za volant. Někam se rozjel, ale mě to bylo úplně jedno. "Zelo...co se stalo?" zeptal se mě zvědavě YongGuk. "Nic. Absolutně nic!" trochu jsem zvýšil hlas. YongGuk si povzdychl a zamlel hlavou. Poznal jsem, že jedeme ke mě. Aspoň mi nikdo nebude každých pět minut lézt do pokoje a ptát se, jestli jsem v pořádku. Po půl hodině jsme konečně dojeli před barák. Vystoupil jsem z auta a YongGuk taky. "Zelo..." řekl tiše. Nuceně jsem se otočil čelem k němu. "Co je?" povzdychl jsem si. "Kdyby něco...cokoliv, tak...zavolej. Klidně i v noci, ano?" řekl. "Dobře..." kývl jsem. "Mrzí mě to."špitl a objal mě. Tentokrát jsem mu i to objetí opětoval. Ale jen lehce. Pak jsem se oddálil a YongGuk šel pomalu zpět k autu a nakonec odjel. Pomalu jsem šel ke dveřím. 'Opravdu to chceš vidět? Nebude ti to připomínat...JEHO?...Ne, tohle zvládneš!' Pomyslel jsem si a s roztřesenými rukami jsem odemkl. Pomalu jsem vešel dovnitř. Zatím to bylo v pořádku. Necítil jsem se nijak divně. Pokračoval jsem po schodech nahoru. S každým krokem jsem se cítil hůř. Jako by na mě čekalo to největší peklo v životě. Otevřel jsem dveře od našeho pokoje a vešel jsem dovnitř. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude byli naše fotky. Vzal jsem do ruky jednu, kde mě Dae objímá kolem pasu a tiskne se ke mě. Do očí se mi nahrnuli slzy. Otevřel jsem skříň s oblečením a našel jeho mikinu. Oblékl jsem si ji a byla cítit Daeho typickou vůní. Lehl jsem si do postele a nasál Daeho vůni. Po tváři mi zase stékaly slané slzy. Skrčil jsem si nohy a přitáhl si je k tělu blíž. Z kapsy kalhot jsem si vytáhl mobil a prohlížel si fotky se mnou a DaeHyunem. Když jsem uviděl fotku, kde je Dae sám, tak jsem ztuhl. Měl jsem smíšené pocity. Byl jsem naštvaný, smutný a zoufalý. Hodil jsem s mobilem o zem a začal jsem křičet. Ze stolku jsem shodil věci dolů a pěstí jsem praštil do zdi. Sykl jsem bolestí, ale žádná bolest se nevyrovnala té, co jsem cítil v mém srdci. Teď tam zůstala hodně velká velká jizva, která se nikdy nespraví. Popadl jsem svůj mobil, který měl trochu prasklý display a napsal YongGukovi.