Don't shout I love you ✔

21. díl

"Přines nějakou látku." HimChan přikývl a odešel po schodech nahoru. "To mi chcef svázat i pufu, nebo tso?" zeptal se se slzama v očích. "Promiň, ale za chvíli to pochopíš." dal jsem mu pusu na čelo. "To ti na me tolik zalefí, nebo tso?" zeptal se o něco klidněji. "Jasně, že jo." potvrdil jsem. "Tak to dokaz." určitě se musel i ušklíbnout. "Já...nemůžu." sklopil jsem hlavu. "Vidif, ani to nedokazes zict." a má pravdu. "HimChan se vracel s kouskem bílé látky. "Musí to stačit, ale až se to dozví YongGuk, tak tě zabije." šeptl. "Vysvětlím mu to." pokrčil jsem rameny. Omotal jsem Zelovi látku kolem pusy a utáhl mu ji tak, aby nemohl mluvit. "Nefnafim te." zabil mě pohledem a jeho slova dost bolela. Zelo se začal cukat, vzpouřet a vztekat, ale nebylo mu to nic platný. Přitiskl jsem si ho k sobě. "Nefahej na me." párkrát mě bouchl do paže, ale taky neuspěl a rozbrečel se. "Puft me, puft me....puft me." pořád se mlel a snažil se z toho dostat. "Ale já nechci." chytil jsem ho tak, aby se nemohl vůbec hýbat. "Nenavidim te....pvosim." začal brečet ještě víc. "Zelo, neboj. Zase to bude v pohodě." hladil jsem ho po rukou a po chvíli usnul vyčerpáním. "HimChane, vyhoď to, prosím tě." vyndal jsem si žiletku z "mých" kalhot a podal mu ji. "On to vážně chtěl udělat?" zeptal se šokovaně. "Ahm." přikývl jsem a setřel si slzy. Channie vyhodil žiletku do odpadkového koše v kuchyni. Natiskl jsem Zela víc k sobě a srovnal jsem mu nohy, tak, aby neměl potom křeč. "Nef-nafim...te." zamumlal Zelo a otočil hlavu na stranu. Naštěstí pořád spal, ale určitě to souviselo se mnou. Zelovi se trochu třásly rty a pár slz mu steklo po tváři. "Pvoc, sakva? Pvoc?" zabořil mi obličej do hrudi a začal brečet. "Zelo, nechci, aby sis ublížil, a už vůbec ne takhle." řekl jsem zoufale a omotal kolem něj ruce. "Aspon by se vam ulevilo." tak to už jsem se vážně nass...šštval. Co si ten, s prominutím, pubertální harant vůbec myslí? "Přestaň mlet nesmysly." měl jsem chuť dát mu facku, aby si to urovnal v hlavě. Ale za prvý, by to bylo na nás oba moc, za druhý jsem nikdy nikoho neuhodil a za třetí, nemůžu přeci být někoho, koho miluji a je úplně nevinný. "Je to plavda, jen vam psidelavam stavosti." řekl smutně. "Zelo...prosím tě přestaň. My všichni tě tu milujeme jako největší poklad na světě, a i kdyby, tak co by bylo se Sayuri? Jste na sobě úplně závislý a ty by si ji svou kravinou stáhl k sobě dolů a...nás taky...potřebujem tě." měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. "Vidif, v me potfebujete, ale ty...ty ne." vzlykal mi do hrudi a já si uvědomil, že vlastně ještě nemám tričko. "Zelo...už se konečně prober. Nechovej se jako malej a přestaň. Záleží mi na tobě, je ti to jasný?" pravda, trochu mi ruply nervy a já trošičku zvýšil hlas. "Hmm, výborně DaeHyune. Mám nápad...křič na něj tak dlouho, dokud neztratí i zbytek sebevědomí a nezačne se bát i sám sebe. To mu určitě pomůže." ušklíbl se ironicky YoungJae a HimChan přikývl. Pustil jsem Zela, opatrně ho od sebe odlepil a ty dva zatáhl do kuchyně.

"Hele, já ho fakt miluju, ale..."

"Ale když mu teď řekneš, tak si bude myslet, že se ho jen snažíš udržet při životě." přerušil mě YoungJae.

Podíval jsem se na Zela, který si sundal látku z pusy a snažil se zuby rozvázat uzel na provazu. Přišel jsem k němu a ruce mu utáhl. "Já tě nenechám to udělat." položil jsem ho na gauč a po tváři mi stekla slza. "Proč?" bylo mu rozumět líp než s tou látkou. Musím mu to říct dřív, ale ne dneska. "Protože...počkej do zítřka, potom ti to všechno řeknu." dal jsem mu dlaň na hruď a políbil ho na čelo. Chtěl jsem odejít, ale chytil mě za zápěstí a strhl mě k němu. "Můžu tě o něco poprosit?" věděl jsem přesně co chce. Zadarmo to nebude, zlatíčko. pomyslel jsem si. "Ale něco mi slíbíš, jo?" Zelo se nerozmýšlel a kývl...nedočkavec. "Neuděláš to." podepřel jsem mu prstem bradu a Zelo smutně kývl. "Tak jo." vydechl jsem. Dal jsem mu své ruce na hruď a lehce přitiskl své rty k těm jeho. "A nekřič." látku jsem mu nechal dole. Zelo kývl a opřel se o mou hruď, takže jsem nemohl odejít. Omotal jsem mu ruce kolem pasu, takže se skoro ani nemohl pohnout. "Já mám hlad." postěžoval si HimChan a podíval se na mě. Já ukázal na Zela, který právě spinkal, takže to spadlo na YoungJae. On jen prokroutil očima a šel do kuchyně. Někdo scházel schody, tak jsem bohužel musel dát Zelovi látku přes pusu, protože to byl YongGuk, tak aby mu nic neřekl. "Ty vole? Vy jste ho svázali?" zeptal se v šoku. "YongGuku, poslouchej mě...Zelo chtěl...chtěl se...chtěl se zabít." sklopil jsem pohled a YongGuk nevěděl, jak má zareagovat. "C-co? Proč nám to neřekl? Co kdyby ho to vážně napadlo a podřezal se? Co kdybychom ho nikde nemohli najít? Co kdyby vykrvácel? Co kdyby ti to neřekl? Co by pak bylo s naší rodinou?" chvíli byl ticho. Že by už konečně sklapl? Upřímně? Mám ho rád, ale tohle mě na něm vždycky vytáčí.

Tak snad se vám díl líbil. Začíná to být čím dál zajímavější. Zajímalo by mě, jestli si myslíte, že ho DaeHyun ještě v ten den pustí. Děkuji za vote a komenty ;) . K tomuto dílu mě hodně inspirovali tři kluci, kteří se chovali stejně jako Zelo a Dae.