Don't shout I love you ✔

24. Díl

"Od teď tě budu pořád hlídat a chodit všude s tebou." přitáhl jsem si ho za ruku blíž k sobě. "Nic nenamítám, ale na záchod se mnou chodit nebudeš." výhružně vztyčil ukazováček. "Hmm, tak tím si nebuď tak jistej, zlato." škodolibě jsem se usmál a omotal mu ruce kolem pasu.

"Jo, přeju si s tebou trávit každičkou vteřinu, ale až takhle ujetej nejsem." uchechtl se. "Jestli tě to uklidní, tak budu kilometr od tebe a budu otočenej." přitáhl jsem si ho co nejvíc to šlo. "To bych ti taky radil." zavraždil mě pohledem. "Neříkej, že přesně tohle si nechtěl?" uchechtl jsem se. "Noo...asi jo." řekl nejistě. "Neboj, bude to jen do zítřka." pošeptal jsem mu do ucha a dal mu pusu na tvář. "Tak to ujde." pokrčil rameny. "Ujde? Budeš s klukem, kterýho miluješ, až do zítřka každou minutu a ty jen řekneš, že to ujde?" zeptal jsem se nevěřícně. "DaeHyunie, já tě víc než jen miluju, ale jo, ujde to." omotal mi ruce kolem pasu. Ach jo, nejradši bych mu teď hned vyznal lásku, ale proč je to tak komplikovaný? pomyslel jsem si. Sayuri k nám přišla s pouty v ruce. "Já protestuji." řekli jsme se Zelem. "Jo, kdyby si se nechtěl zabít a ty nebyl s prominutím tak blbej, tak jste si to mohli ušetřit." spoutala mi ruku s tou Zelovou a oba jsme se na sebe nechápavě podívali. "Sayuri, tak si ho vem na starost ty, prosím." prosil jsem. "Ne, a navíc to bude jen jednu noc a půl dne, tak nevím, co řešíš?" odešla za Suhou a něco si mezi sebou šuškali a smáli se. "Myslíš, že spolu vážně chodí?" zeptal jsem se. "Amm, pochybuji. Vždyť říkala, že je to rozmazlenej fracek, co si o sobě myslí Bůh ví co." řekl s klidem v hlase. "Tak proč by u něj jinak přespávala?" zeptal jsem se nechápavě. "Tyy, Dae? To není moc dobrý téma na uklidnění." ušklíbl se. "Snad nechceš rozebírat tu noc, která nás čeká?" uchechtl jsem se. "A víš, že i celkem jo?" znovu se ušklíbl. "Fajn, co bys chtěl dělat?...V noci...Kdy by měli všichni spát." připomněl jsem mu. "Spát určitě ne...mě stačí, když budu s tebou." jednou rukou mě objal. "Mě stačí, když jsem s tebou pět minut a jsme na zabití oba." udělal jsem mu mírný rozcuch. "Jo, a když už jsi mě rozcuchal, tak bys mě i mohl zatahat za tvářičky, ne?" ironicky se ušklíbl. "No to bych mohl." zatahal jsem Zela za tvářičky. "Hele, neznamená, že když jsem maknae, tak se tak ke mě budeš i chovat, jasný?" zabil mě pohledem. "Je ti teprve osmnáct a mě dvacet dva." připomněl jsem mu. "Jo, ale až za měsíc...pravda, ani ne, ale pořád ti je dvacet jedna." sakra, s tím mě dost štve, on to ví, ale pořád mě bude provokovat a pořád. "Víš, že mě tohle dost štve, tak si dávej pozor, abych tě nemusel zkrotit." šibalsky jsem se usmál. "A jakým způsobem?" gesto mi oplatil. "Hm, to bys chtěl vědět, co?" ušklíbl jsem se a přitáhl si ho co nejvíc to šlo. "Jasně, že jo......Jsem nějakej unavenej." položil si hlavu na mé rameno a zavřel oči. "Nechceš nahodit do nálady?" pravda, trochu jsem toho využíval...ale kdo by ne? "Jasně, že jo." jedno oko otevřel a potom i to druhé. Volnou rukou jsem mu lehce pozvedl bradu a chvíli se díval na jeho rty. Spodní ret jsem mu přejel palcem a po chvíli přitiskl mé rty na ty jeho. Zelo jako vždy, začal pohybovat těmi svými a samozřejmě, že jsem se mu snažil vyhovět, ale dával jsem si pozor, aby nebylo vidět, že se mi to líbí. Oba dva jsme se kousek pomali odtáhli, ale Zelo se na mě hned svým tělem musel nalepit. "Miluju tě, Dae." já se usmál. Pohladil jsem ho po zádech a dal mu pusu na tvář. *Já tebe taky, Zelo* v duchu jsem musel brečet. "Ale pořád jsem unavenej." podíval se na mě a hrál smutek. Já se usmál a zahleděl jsem se do jeho neobyčejných jiskřiček v jeho ještě neobyčejnějších očí. "Tak maknae by chtěl víc, jo?" šibalsky jsem se usmál a Zelo jakoby smutně přikývl. Na to jsme se oba usmáli. Jednou rukou jsem si ho přitáhl blíž a tentokrát to byl Zelo, kdo naše rty propojil. Trochu z mých rtů uždiboval a když se toho nabažil, tak se jakoby probral. "Už ani tak unavenej nejsem." svůdně se usmál. "Fajn, ale mě se tu moc stát nechce, co tobě?" prohrábl jsem mu jeho krásně ledově stříbrné vlásky. "Já půjdu tam, kde budeš ty." políbil mě na tvář. "Tak jo." usmál jsem se a šli jsme si sednout na gauč. Já si sedl tak nějak, aby to bylo nejnormálnější, ačkoliv bez úspěchu. Nakonec jsem to vymyslel tak, že jsem byl v sedolehu a Zelo taky, ale ležel na mě. Ne, že by mi to nějak vadilo...spíš jsem s tím počítal. Spoutanou ruku jsem mu omotal kolem pasu, takže jsme byli v pohodě. "To jste zašli tak daleko, že bez sebe nedáte ani ránu?" uchechtl se ironicky HimChan. "No jasně." docela mě překvapilo, že zrovna Channie na tohle skočil. "Channie, je snad jasný, že nám to udělala Sayuri." se Zelem jsme se museli smát. "Ale taky jsem měla důvod...a nemáš si na co stěžovat." mrkla na mě. "Máš pravdu...nemám." usmál jsem se a políbil Zela na tvář. "Chováte se divně." změřil si nás Zelo pohledem. "Jen se ti snažíme pomoct." řekla Sayuri. "Noo...tobě věřit budu." pokrčil rameny. "A mě ne?" zeptal jsem se překvapeně. "Neboj, tobě vždycky." usmál se a letmo mě políbil. "No proto." uchechtl jsem se. Schoulil se mi víc v náručí a natiskl se na mě. Já se usmál a omotal mu ruku kolem pasu.

"DaeHyunie, já mám hlad." postěžoval si Zelo. "Já vařit s tebou nebudu. HimChane? Můžeš uvařit?" podíval jsem se na něj tím nejroztomilejším pohledem. "Dae, neser...co mám s tebou dělat." povzdychl si a šel do kuchyně. Po půl hodině nám Channie donesl jídlo do obýváku. "DaeHyun-Hyung, já jsem unavenej." postěžoval si Zelo a přitiskl se na mě. "Půjdeme spát. Na ten Battle musíš bejt uvolněnej." pohladil jsem ho po vlasech. "Já vám potřebuju něco říct." začal nejistě Suho a Sayuri nadšeně pokynula rukou, aby pokračoval.

Tady je další díl. Snažila jsem se opravdu mocinky, ale znáte školu. Zajímal by mě váš názor, co si myslíte, že chce Suho klukům říct?