Don't shout I love you ✔

44. díl

Probudil jsem se, ale oči jsem nechal zavřené. Uslyšel jsem jen pípání nějakých přístrojů a někdo mě držel za ruce. Snažil jsem se víc nadechnout, ale hned jsem se rozkašlal. „DaeHyune, Konečně si se probudil." Řekl nějaký hlas a já pomalu otevřel oči. „Kd-kde to jsem?" řekl jsem chraplavě. „V nemocnici. Podřezal jsi se a naštěstí jsme tě našli." Řekl YongGuk. „Jak ti je?" zeptal se starostlivě HimChan. „Bolí mě hlava a připadám si jako idiot." Řekl jsem a podíval se na všechny osoby v tomhle pokoji. Byli tu jen YongGuk, Jae., Chanie, JongUp, HongBin a Ilwoo. „Kde je Zelo?" zeptal jsem se a zase se rozkašlal. „Je doma. Prý jsi mu napsal sms a říkal jsi, aby zapomenul a pak se mu omluvil. Jsi ty normální?" zeptal se naštvaně YongGuk. „Gukkie, uklidni se. Neulehčuješ mu to." Napomenul ho HimChan. „Promiň." Omluvil se mi YongGuk a stékala mu slza po tváři. „To nevadí. Co se vůbec stalo?" zeptal jsem se tiše. „Skoro jsi vykrvácel. Musel jsi na transfuzi a skoro dva dny jsi byl v bezvědomí." Řekl smutně YongGuk. „A jak je na tom Zelo." Zeptal jsem se starostlivě. „Jak by mu mohlo být? Pustil jsi ho k vodě. Je na tom psychicky ještě hůř, než kdy před tím." Řekl YongGuk. „Já to tak nechtěl. Chtěl jsem umřít. Bylo by všem líp." Řekl jsem a otočil jsem hlavu na stranu. „Dae, tohle neříkej. Zelo by to bez tebe taky chtěl ukončit." Řekl mi JongUp. „Tak moment....on neví, jak na tom jsem?" zeptal jsem se jich nevěřícně. „Dae, hlavně se nijak nerozčiluj, musíš být v klidu...ale ne, neví jak na tom jsi. Museli jsme mu říct, že jsi v pořádku jen jsi unavený." Řekl Jae. „On tu ani jednou nebyl?" zeptal jsem se kluků. „Ne. Nemohl se na tebe v tomhle stavu dívat. Už jen z toho, že ti dělali transfusi, zvracel. Nemohl pochopit, že si to chtěl ukončit." Řekl mi HongBin. „Ale já ho potřebuju vidět." Řekl jsem jim. „Dobře. Odpoledne ještě přijdeme a buď přijde s námi nebo ne." Pohladil mě po tváři Jae a já se pousmál. „Můžu se ještě zeptat...klik jsem ztratil krve?" zeptal jsem se jich. „Něco kolem jednoho litru." Řekl mi YongGuk. „Ale teď spi. Potřebuješ si odpočinout." Řekl a dal mi pusu na tvář. „Dobře." Řekl jsem a zavřel oči. Kluci asi už odešli a já jen spal. Dýchalo se mi hodně blbě a trochu jsem kašlal i krev.

„Kluci...já to nezvládnu." Uslyšel jsem hlas...Zelův hlas. „Zelo, notak. Potřebuje tě." Šeptl YongGuk. „Já to nedám. Nemůžu, když je...v tomhle stavu." Cítil jsem, že brečí. „Zelo, pořád to je ten DaeHyun, kterého miluješ, jen....je trošku...bílý jak stěna, blbě se mu dýchá, má hroznej hlas...." „Gukke, takhle mu nepomáháš." Napomenul ho HimChan. „Máš pravdu. Promiň. Ale věř mi, zlatíčko....Potřebuje tě vidět." Řekl YongGuk. „Tak dobře." Řekl Zelo smutně. Někdo zaklepal na dveře a vešel. Pootevřel jsem unaveně oči a uviděl Zela, YongGuka, HimChana a JongUpa. „Ahoj." Řekli kluci. „Ahoj." Zachraptěl jsem a trochu se usmál. „Vedeme ti Zela." Řekl YongGuk a chtě nechtě ho popostrčil úplně dopředu. Zelo se na mě ani jednou nepodíval a pořád se díval do země. „Zelo, před tebou DaeHyun." Pohladil ho YongGuk po rameni. Zelo kývl, ale pořád nedíval jinam, než do země. „Musíš ho pochopit. Potom co....nechce s nikým mluvit." Řekl YongGuk starostlivě. „Zelo, můžeme vás tu nechat o samotě?" zeptal se ho YongGuk. Zelo chvíli nic neříkal, ale potom jen kývl. Co jsem to zase udělal za kravinu? Pomyslel jsem si. „Tak jo." Šeptl YongGuk a pohladil ho po vlasech. Zelo pořád stál přede mnou a nic nedělal...kromě toho, že brečel a nenáviděl mě k smrti. „Zelo, já..." „Nemluv na mě, prosím. Pro mě to ještě těžší než pro tebe." Řekl velice tiše a já se zadíval na mojí ruku. „Zelo, pojď ke mně...prosím." Natáhl jsem tu zdravou ruku k němu. Zelo se na mě podíval, ale nakonec šel ke mě a chytil mě za ruku. Zase sklopil hlavu dolů a díval se do země. „Bolí to?" zeptal se se strachem Zelo. „Ne. Teda...ne víc, než to, jak jsem ti ublížil a jak ses asi cítil." Řekl jsem. „Odkopl si mě, Dae. Jak jsem se asi tak mohl cítit." Konečně se na mě podíval o něco déle. „Zelo, moc mě to mrzí. Vím, jak ti asi mohlo být..." „Ne, to nevíš." Zamlel hlavou. „Zelo, odpusť mi to, ale...prostě musíš na mě dokázat zapomenout." Řekl jsem. „Tak proč si chtěl, abych přišel?" zeptal se nechápavě. „Musí to mezi námi skončit." Řekl jsem tiše a dost mě ničilo, vidět Zela v tomhle stavu. „Takže takhle to opravdu chceš? Tvrdil si, že mě miluješ a přitom to byla jen lež." Nahrnuly se mu slzy do očí. „Zelo...já...nechci to dobrovolně, jen....nechci ti ublížit. Myslel jsem, že takhle ti přestanu ubližovat." Řekl jsem. „A přitom mi ubližuješ vic, než kdy před tím....Ale, dobře.." díval se na mě. „...Rozejdeme se. Máš pravdu. Vždyť...na ničem už přeci nezáleží, viď." Řekl lhostejně a chtěl odejít, ale já ho chytil za zápěstí. Zelo sykl bolestí, i když jsem ho nechytil tak silně. „Počkej..." řekl jsem a stáhl si ho k sobě do postele. Podíval jsem se na jeho zápěstí...zase do toho spadl. „Zelo...vždyť si říkal, že už to neuděláš, tak...proč?" zeptal jsem se ho se slzami v očích. „A ty jsi to snad neudělal?" odfrkl si. Chtěl zase odejít, ale já ho vší silou držel. „Dae, nech mě jít. Neulehčuješ mi to." Řekl a snažil se vymanit z mého sevření. „Jestli mě okamžitě nepustíš, začnu křičet." Řekl. „Tak a dost." Řekl jsem a přetočil si ho pod sebe. Zelo už chtěl křičet, ale já mu zacpal pusu. „Nekřič. Miluju tě." Šeptl jsem. Zelo rozzuřeně dýchal, ale pomalu se uklidňoval. Když už dýchal jen trošku vystrašeně, tak jsem ruku pomalu sundal z jeho úst. Zadíval jsem se do jeho krásně čokoládových očí a pak na jeho rty, které si olízl a pak je lehce pootevřel. A to mě donutilo to udělat. Pomalu jsem se svými rty přibližoval k těm jeho, až se nakonec o sebe lehce otřely. „Dae. Nerozcházej se se mnou, prosím. Já jsem psychicky tak nízko, že víc to snad už ani nejde. Prosím. Miluju tě." Omotal mi ruce kolem krku. „Zelo, moc mě mrzí, co se ti stalo...vím, že už mi to asi nikdy nebudeš schopný odpustit." Řekl jsem smutně. Zelo se na mě jen díval a nic neříkal. Podíval jsem se ne jeho rty a vášnivě jsem ho políbil. „Miluju tě a slibuju, že už tě v životě nenechám takhle trpět...už ne." Řekl jsem. „Dae...miluju tě." Řekl šťastně a lehce mě objal. Zelo si mě přetočil pod sebe a sedl si obkročmo na můj klín. Začali jsme se líbat a oběma nám tekly po tvářích slzy štěstí.

„A nerušíme vás takhle náhodou?" zeptal se YongGuk. Oba jsme se se Zelem od sebe odtrhli. „YongGuku, to...není to jak si myslíš...jen..." oba jsme zčervenali. „Takže pořád spolu nechodíte?" zeptal se trošku zklamaně. „J-jo, chodíme." Vykoktal jsem. YongGuk k nám s vážným výrazem v obličeji přišel a pak se usmál a objal nás. „Mám z vás takovou radost, kluci." Řekl a mačkal nás čím dál víc. „Gukkie, už tak se mi blbě dýchá a moc mi v tom nepomáháš." Řekl jsem přidušeně. „Promiň." Řekl a stisk povolil. Konečně jsem se mohl nadechnout. „A jak ti jinak je?" zeptal se mě JongUp. „Teď už sakra dobře." Řekl jsem s úsměvem. „To je dobře." Usmál se spokojeně HimChan. „A kde je vůbec Sayuri. Dneska jsem jí neviděl." Řekl jsem. „No hádej, kde by asi byla. Tráví s nima vteřinu co vteřinu a minule byla s Kookiem i na záchodě." Řekl tiše JongUp. „A-ale s Jaem pořád chodí, ne?" zeptal jsem se. „No...v noci už to taky nedělají a jsou divní. Jae si toho moc nevšímá a Sayuri si nevšímá Jae. Je to ujetý." Řekl HimChan. „A mimochodem....ptáček cvrlikal, že...s Ilwooem jste se líbali." Řekl JongUp. „Takže ptáček, jo?" podíval jsem se na Zela, který dělal, jakoby nic. „Až se budu moct postavit, měsíce si nesedneš, lásko." Pošeptal jsem mu do ucha a lehce ho skousnul. Zelo zasténal a mě to hodně rajcovalo. „A co má být?" zeptal jsem se nechápavě kluků. „Jde o to, že to pak zkoušel se mnou, ale řekl jsem mu, že mám moje zlatíčko BaekHyuna, pak to zkoušel na YongGuka, ten už má holku, a pak...." Podíval se JongUp na HimChana, který se blbě culil do mobilu. „HimChan?!" vykřikl jsem a HimChan leknutím spadl ze židle. „Co? Co je?" zeptal se nechápavě HimChan. „Vždyť jsou od sebe devět let? Dělá si ze mě prdel?" vyjekl jsem. „No co...ale líbá božsky....ostatně myslím, že to víš." Řekl HimChan. „Jo a vyřiďte mu, že až se vrátím, tak ho na místě zabiju." Řekl jsem. „Tak to jen přes mou mrtvolu." Řekl HimChan a zabíjel mě pohledem. „Tak tebou můžu začít hned. A navíc....je to MŮJ MLADŠÍ brácha a máma mi ho svěřila do péče." Řekl jsem. „Maminčin mazánek." Pošeptal YongGuk HimChanovi do ucha. „Nenápadný." Řekl jsem jim. YongGuk na mě vyplázl jazyk a už jsem chtěl po něm vystartovat, ale Zelo mě včas zarazil. „Dae, ne-e. Není ti dobře." Řekl a stlačil mě zpět do leže. „Můžeš to udělat až doma." Řekl a mrkl na mě. Já se usmál a letmo jsem ho políbil.

Tady je další díl. Konečně se to mezi nimi zase trošku urovnalo, ale....asi to nebude jejich první a poslední hádka....uvidíme. Ještě zatím nevím, jak se to bude všechno dál vyvíjet. Vote a koment potěší ;)