Don't shout I love you ✔

46. díl

„Teď na to nemysli a spi." Řekl tiše a políbil mě do vlasů. Já si zase lehl a zavřel oči. Usnul jsem hned, protože jsem byl unavený jak něco. Jenže po chvíli jsem se rozkašlal a zase se mi blbě dýchalo. „Dae, no tak. Počkej tady, doběhnu pro pomoc." Řekl a rozběhl se pryč. „Tak ne asi. Kam jinam bych asi tak měl jít." Pomyslel jsem si a snažil se uklidnit, jenže to fakt nešlo. Už jsem si začínal myslet, že to je můj konec, protože Zelo nikde a já nemohl dýchat vůbec. „Dae, no tak, snaž se. Doktor tu bude za chvíli." Přiběhl Zelo. Já se snažil opravdu hodně, ale asi to vážně byl můj konec. Pomalu jsem ztácel vědomí až jsem viděl jen tmu.

Najednou jsem se ocitl v nějaké bílé místnosti, která nebrala konce. „Dae, nevzdávej to." Objevil se přede mnou Zelo. „Co mám dělat?" zeptal jsem se a bylo mi do breku. „Umřu?" zeptal jsem se ho. „Záleží jen na tobě jestli se chceš vrátit nebo ne." Řekl. „Samozřejmě, že chci." Řekl jsem. „Zvolil sis dobře." Řekl a všechno okolo mě začalo mizet.

Pomalu jsem otevřel oči a chvíli viděl rozmazaně. Pak jsem okolo sebe uviděl kluky, Sayuri a ty čtyři. „Dae, si v pořádku?" zeptal se mě okamžitě YongGuk. „Jo, jasně. Proč bych neměl?" na nic jsem si nevzpomínal. „No...v noci se ti blbě dýchalo. Zelo běžel pro pomoc a když nám volal, že se tvůj stav zhoršil, tak jsme si mysleli, že...a ty ne a...ty jsi tady....a..." začal brečet. Nechápavě jsem se na něj díval. „Co se děje?" zeptal jsem se nechápavě. „Zelo ti to všechno řekne." Řekl smutně a tiše JongUp. „A kde je?" zeptal jsem se zvědavě. „Je na záchodě. Nebylo mu dobře." Řekl HimChan. „Aha." Řekl jsem jen a čekal až příjde Zelo. Po chvíli přišel a hned se mu nahrnuly slzy do očí. „DaeHyunie." Vyjekl a přiběhl ke mně. Objal mě a dlouze mě políbil. „Co se stalo, zlato?" pohladil jsem ho starostlivě po tváři. „No...víš..." chytil mě za ruku. „Neví se to úplně, ale..." zadrhnul se a rozbrečel se. Myslel jsem si, že mám nějakou smrtelnou nemoc. „Asi už nebudeš moct...zpívat a...tancovat." Řekl a dál brečel. Já si oddychl, že je to jen tohle. „A to brečíš vážně jen kvůli tomu?" zeptal jsem se. Zelo zamlel hlavou a dál brečel. „Je to něco vážnějšího?" zeptal jsem se a Zelo kývl hlavou. „Bylo to těžký to pro něj pochopit." Řekl YongGuk a pohladil Zela po zádech. „Tak co se děje?" zeptal jsem se jich. „Neví se, jestli máš nějakou nemoc nebo ne, ale...máš hodně oslabenou pravou ruku." Řekl mi YongGuk. „Jak jako hodně oslabenou?" zeptal jsem se nechápavě. „No tak, že nebudeš moct tahat nic těžkýho v pravý ruce a vlastně s ní skoro nic nezmůžeš." Řekl YongGuk. „A to vyvádíte jen kvůli tomuhle?" zeptal jsem se nevěřícně. Zelo jen pokýval a brečel mi na rameni. „Ale no tak, lásko. Vždyť to není žádná katastrofa." Řekl jsem a hladil ho po vlasech. „Ale je." Řekl a dál brečel. „Jasně, chápu, že je maknae, ale takhle to prožívat vážně nemusí. Vždyť je to nic oproti tomu, co se mi mohlo stát." Pomysel jsem si. „JunHongie, notak. Není to nic vážnýho." Řekl jsem a dál ho utěšoval. „Je to vážný." Řekl a popotahoval. „Ale no tak. Vždyť to pořád bude ten tvůj DaeHyunie, který tě miluje a má tak hrozně sladkej úsměv." Utěšoval ho HimChan. Zelo se usmál a najednou jeho slzičky zmizely. „Vážně?" rozzářily se mu očka. „Jasně, že jo...akorát....možná bude trošičku problém...při sexu, ale určitě." Řekl HimChan. „A seš mrtvej." Řekli jsme se Zelem. „No vidíš to. Já ti to říkal pořád." Podíval se JongUp na Jae. „A co?" zeptal jsem se nechápavě. „Že i kdyby se stalo cokoliv, tak to bez sebe nevydržíte ani minutu." Řekl JongUp. HimChanovi přišla zpráva a hned se na ní podíval. „Ilwoo chce tvojí fotku." Řekl mi HimChan. „No jo." Řekl jsem. HimChan mě vyfotil a poslal mu jí. „A jak vám to spolu jde?" zeptal jsem se zvědavě. „Jo, pořád se škádlíme, abychom se mohli pak udobřit, a to je na tom to nejlepší." Zasnil se. „Takže to spolu děláte, když se pohádáte?" zeptal jsem se ho zvědavě. „Ne, ale..." ukázal na svůj klín a já hned pochopil. „Tak to bychom mohli zkusit taky ne?" přitáhl jsem si k sobě Zela blíž. „My než se pohádáme, tak to bude trvat do příštích Vánoc, prosím tě." Zasmál se. „Jo, to máš pravdu." Usmál jsem se a políbil ho. Kupodivu nikdo nenahazoval svoje ksichty a ani ti čtyři. „Se divím, že se neksichtíte." Uchechtl jsem se a podíval se na ty čtyři. Proč bychom měli? Jste roztomilý." Řekl s úsměvem Hope. Tak od něj jsem to teda nečekal. Se Zelem jsme se usmáli a znovu se políbili. „Ale zase to nemusíte tak přehánět." Řekl JR. „JRe, až budeš starší, tak to poznáš." Řekl jsem mu. „Hele, jsem jen o dva roky mladší." Řekl JR. „A ještě jsi nikoho neměl." Řekl jsem a Zelo dusil smích v dlaních. „No koment." Mávl nad námi rukou. „No vidíš." Řekl jsem a vítězně se usmál. „Kluci, už zase." Povzdechl si zoufale Zelo. Protože minule, když jsme spolu soutěžili, tak právě jsme se já a JR trochu pohádali. „Dobře, nechám toho. Ale jen pro tebe." Řekl jsem a znovu Zela políbil.

Další díl je na světě. Po asi...dvou dnech? No to je jedno. Jak je vidět, tak s Daem se to trošku zhoršilo. A jen kdyby náhodou, tak ve skutečnosti má problémy s pravou rukou, ale nejsou zase tak moc vážný jako jsem napsal v téhle story, takže aby jste se nelekli. Omlouvám se, že je to krátké, ale nic moc mě nenapadalo, takže asi tak. Jinak děkuju za přečtení. Vote a koment potěší. ;)