Don't shout I love you ✔

89. díl

"Chlapeček si dovoluje?" zeptal se.

"Jo..." mrkl jsem na něj.

Najednou jsem ale udělal něco, co jsem vůbec neplánoval a ani nečekal, že to vůbec kdy udělám a YongGuk z toho byl v šoku, protože jsem.... 

Protože jsem ho políbil. Nečekal jsem vůbec na nic a začal se rty pohybovat. YongGuk si to chvíli nechal líbit, ale nakonec mě chytil za ramena a odstrčil mě od sebe. 

"Děje se něco?" zeptal jsem se ho nechápavě. 

"Zelo...neměl bys tohle dělat. Ne hned po...té nehodě. A už vůbec ne se mnou..." řekl a uhnul obličejem do strany. 

"YongGuk..." lehce jsem mu chytil tvář a podíval se mu do očí. 

"Potřebuju tě." řekl jsem vážně. 

"Junnie, já nemůž-..." usmlčil jsem ho dalším polibkem. 

Znovu mě od sebe odstrčil. 

"Zelo, prosím...nedělej to. Budeš litovat. Dělám to jen pro tvou ochranu." pošeptal mi do ucha. 

"YongGuku...proč?" zeptal jsem se ho nechápavě. 

"Protože...to všechno...nemůžu ti to říct." řekl a znovu uhnul obličejem na stranu. 

"Proč ne? Je to něco až tak hrozného?" zeptal jsem se ho nechápavě. 

YongGuk neodpovídal. Najednou mě povalil pod sebe a podepřel se nad mým tělem lokty. 

"Zelo...vážně sis ničeho za těch pět let nevšiml?" podíval se mi hluboko do očí. 

"No...jen...chránil si mě, jako nikoho jiného. A choval si se ke mě...jako bych byl poklad. Minule, když si mi dal tu facku....hned ses mi začal omlouvat a...brečet kvůli tomu, že...že jsi mě vůbec kdy uhodil." řekl jsem tiše. 

"A právě v tom to všechno je..." povzdychl si a sedl si na postel vedle mě. 

"Víš proč jsem se k tobě takhle choval? Nebo proč jsem měl radost z toho, že jsi šťastný s DaeHyunem...i když jsem byl ve skutečnosti proti tomu, abys byl zrovna s ním? Víš, proč jsem začal brečet, když jsem ti dal facku?" zeptal se mě zoufale, ale vůbec se na mě nepodíval. 

"Ne..." špitl jsem. 

"Protože mi na tobě záleží Junnie. Ne, jako na kamarádovi..." řekl. 

"Miluju tě. Zamiloval jsem si tě od prvního okamžiku, co jsem uviděl tvé oči, tvé rty, tvůj úsměv...tebe samotného. Myslel jsem si, že to bude jen takové chvilkové pobláznění tvou roztomilostí...že z tebe vyroste stejný spratek jako z ostatních...ale nevyrostl. Jsi pořád stejně roztomilý. Nic se na tobě nezměnilo. Miluju tě víc, než kohokoliv, ale...nejde to. Promiň mi." řekl a chtěl odejít, ale já si ho vší silou strhl k sobě. 

"Proč to nejde?" zeptal jsem se ho nechápavě. 

"Junnie..." uchechtl se a pak se mi podíval do očí. 

"Nejde to kvůli DaeHyunovi. I když jen ty a Up víte, co se stalo doopravdy, ale..." 

"Zachránil mě." špitl jsem skoro neslyšně. 

"Cože?" zeptal se YongGuk. 

"Zachránil mi život, Gukkie." zopakoval jsem trochu hlasitěji, než před tím. 

"A o to je důvod víc. Měl jsem Daeho rád. Milovali jste se. Nemůžu mu tě vzít...i když tu fyzicky není, ale...prostě nemůžu." řekl ztrápeně.