Don't shout I love you ✔

97. díl

"Ale když už chceš být ta děvka...tak tě trochu využiju pro své uspokojení...." řekl a sundal si kalhoty.

Hned jsem sebou začal házet.

"JunHongu, přestaň sebou tak mlet!" dal mi silnou facku.

Já nepřrstával. Táta si sedl obrkočmo na můj pas a začal mě mlátit do té doby, než jsem neměl sílu. To mi pak sundal kalhoty i s boxerkami a sobě také sundal poslední kus oblečení. Vnikl do mě a hned začal přirážet. Po tváři mi stékaly slzy. Ne bolestí, ale tím, že jsem to dovolil. Znovu... Už je to po třetí, co mě znásilnil nějaký chlap.

"Břestaň bulet!" řekl táta a dal mi facku.

Raději jsem přestal, protože vím, čeho je schopný. Táta přidal na tempu a po chvíli se do mě udělal. Oblékl se a došel do mé skříně pro oblečení. Setřel mi pot z čela a oblékl mě. Nebyl jsem ničeho schopný. Pak si vzal do ruky žiletku, prášky a injekční stříkačku. Prvně mi do žíly píchl nějakou sra*ku, pak mě donutil spolknout pět až moc silných prášků na spaní a nakonec mi udělal hluboké rány na zápěstí tou žiletkou. Bylo toho na mě moc a okamžitě jsem nejspíš usnul.

Bang YongGuk's POV

Nechápu, proč se chtěl náš manažer sejít, ale bylo to divný. Dojeli jsme do TSka a šli za manažérem.

"Tak jsme tady." řekl HimChan.

"Co tu děláte? Vždyť máte ještě dva dny dovolenou." řekl zmateně.

"Vždyť jste nám posílal zprávu, že máme přijet." řekl nechápavě JongUp.

"Já vám neposílal zprávu." zamračil se

"Ale posílal. Podívejte." vytáhl jsem mobil a podal mu ho.

"Ale to není moje číslo." řekl.

"Ty...Guku..." podíval se na mě HimChan.

"Jdi na policii. Já a Up jedeme domů. Pak ti zavolám." řekl jsem a s Upem jsme šli rychle k autu.

"Já toho kreténa zabiju." bouchl jsem do volantu.

"Třeba mu nic není." řekl Up a připoutal še.

Rychle jsem vyjel směrem k našemu dormu. Jel jsem 120 km/h, což bylo docela dost. JongUp byl trochu vyděšenej, ale to mě tak moc netrápilo. Zastavil jsem před dormem a rychle vběhl dovnitř. JunHongův táta tu nebyl.

Šel jsem rychle do Junnieho pokoje. JunHong ležel na zakrvavěné posteli. Byl bledý než normálně a měl pořezané ruce.

"JongUpe, volej záchranku. Okamžitě." zakřičel jsem, aby mě slyšel.

Vzal jsem Zela do náručí a snesl ho dolů, kde jsem ho položil na gauč. Obvázal jsem mu rány a vyšel do jeho pokoje. Na bílém povlečení nebyla jen krev, ale i... Do očí se mi nahrnuly slzy a podlomila se mi kolena.

"Už po třetí..." špitl jsem si pro sebe a rozbrečel se.

"Gukkie, pojď." řekl JongUp a vytáhl mě na nohy.

Setřel jsem si slzy a šli jsme před dům, kde už byla sanitka a my s Upem jeli s ní.

"Nevypadá to moc dobře." řekl doktor, který Zelovi něco dával.

"A-ale...přežije to, že?" vykoktal jsem ze sebe.

"To nevíme." řekl doktor a zastavili jsme u nemocnice.

Doktoři rychle Zela vyvezli ze sanitky a šli do nemocnice. My si sedli do čekárny a jediné, co jsme zmohli, bylo čekat na výsledky. Za tři hodiny přišel doktor.

"Pane doktore, jak to s ním vypadá?" zeptal jsem se ho.

"Víme jen, že spolykal silné prášky a píchl si pervitin. Nic víc." řekl.

"A přežije to?" stekla mi slza po tváři.

"Šance, že bude na 100% zdraví je...na 20%. Je mi líto." řekl citově.

"Děkuji..." povzdychl jsem si a začal jsem brečet.

"Co se stalo?" přiběhl udýchaný HimChan.

"Gukkie, za chvíli jsme zpátky." dal mi Up ruku na rameno a šli někam s Chanem.

Já si stíral slzy, které nebraly konce. Po půl hodině ke mě přišel doktor.

"Pan Bang?" zeptal se mě.

"Ano." přikývl jsem.

"Můžete jít za ním. Ale nikdo jiný." řekl.

"Děkuji vám." řekl jsem a vešel jsem do Zelova pokoje.

Zelo ležel na JIP a byl připojený na různé přístroje. Sedl jsem si vedle jeho lůžka a chytil ho za ruku.

"Zlato, měl jsem to tušit. Měl jsem tušit, že se o to pokusí..." vzlykl jsem. "Už je to po třetí, co tě...využili...měl jsem tě poslechnout. Měli jsme odjet. Mianhae Junnie." políbil jsem ho na tvář. "Slíbil jsem ti, že ho nenechám se tě jen dotknout klackem....zklamal jsem. Jako kamarád, tak i jako leader a přítel. Mrzí mě to...." po tváři mi stékaly další a další slzy.

"Slibuju, že vše bude jako dřív." řekl jsem a naštvaně vyšel ven.

"Hej...hej, Guku, kam chceš jít?" zeptal se mě HimChan.

"Neptej se!" řekl jsem a odchytil si taxi.

Řekl jsem řidičovi adresu a on se vydal na cestu. Po pár minutách jsem se dostal domů a vlítl jsem do dormu.

"Gukkie...už jsem si myslel, že nepřijdeš." zasmál se Junnieho otec.

"Okamžitě vypadněte." řekl jsem a podíval se do strany, abych se mu nemusel dívat do očí.

"Copak? Vadí ti tolik, že se z něj stala děvka?" uchechtl se.

"Jak...jak tohle sakra můžete udělat? Byl to váš vlastní syn." zvýšil jsem hlas.

"Každý ví, že to je víc, jak po druhý. Nechápu, jak ho můžeš mít rád. Hová se jak levná děvka." zasmál se.

Zaťal jsem ruce v pěst a jednu mu vrazil.

"Ještě jednou tohle řeknete, tak vás zabiju." kopl jsem do něj a začal mi zvonit telefon.

"Channie?...už jedu." položil jsem to a ještě jednou ho praštil do ksichtu.

Vzal jsem klíčky od svého Maserati a vyjel jsem k nemocnici, jak nejrychleji jsem mohl.

***

"Chane, co se děje?" zeptal jsem se ho.

"Nevypadá to vůbec dobře Gukkie. Můžeš k němu jen ty." řekl a já vstoupil do jeho pokoje.

Chytil jsem ho za ruku. HimChan měl pravdu. Tep neměl v pořádku a byl bledší.

Chtělo se mi tak řvát. Chtěl jsem jeho tátu zabít.

"Mianhae..." po tváři mi stekla slza.

Pak jsem sylšel jen táhlý zvuk přístroje...

Ayo ladies and gentleman 😃

Tak...další díl s napínavým koncem 😉

Teď už jsou jen dvě možnosti...zemře, nebo bude žít, ale...spíš čekejte to první. I když jsem slíbila už žádnou smrt, tak....znáte mě 😁

Doufám, že se díl líbil a byla bych ráda, za vaše názory, gomawo 😉

Saranghae 😘💝💋