Don't shout I love you ✔

103. díl

Po 5-ti letech: 

Po dlouhé době jsem šel zase se Sehunem do kavárny. Bylo to přesně pět let od té doby, co Guk odešel. Už jsem ani nedoufal, že se vrátí. Proč taky? 

"Ahoj Zelo." usmál se na mě Sehun. 

"Ahoj." lehce jsem se pousmál. 

"Ale no taaak...uvidíš, že se vrátí." řekl s jistotou.

"Kdepak. Nevrátí." uchechtl jsem se. 

"To tak cítíš, nebo to tak chceš?" zeptal se mě. 

"Prostě to vím, že už se nevrátí." řekl jsem mu. 

"Ale...pořád je velká šance, že se vrátí. Říkal nejdéle za deset let, ne?" zeptal se mě. 

"Jo, ale znáš ho. Určitě se vrátí." řekl mu s jistotou Sehun. 

"To si moc nemyslím. Ale když myslíš." pokrčil Zelo rameny. 

Došel jsem si objednat kávu a po chvíli jsem uviděl nějakého muže...asi kolem 29 let mu mohlo být. 

"Ale...že by novej úlovek?" zeptal se mě zvědavě Sehun. 

"Um...ne." uhnul jsem pohlede, protože ten chlap se na mě zářivě usmál. 

Vypadal vážně úžasně, ale...kolem sebe musel mít holky, které ho obskakují od rána do večera a co jsem já? Jo, možná tak bývalá hvězda. 

Cítil jsem na svých zádech jeho upřený pohled. Nenápadně jsem se na něj podíval a opravdu...díval se na mě. A ne jen to...on šel k nám... Málem mi vyskočilo srdce z hrudi. 

"Ahoj. Můžu si přisednout?" zeptal se a já s úsměvem kývl. 

"Promiňte, ale...my se známe?" zeptal jsem se ho nejistě. 

"Zelo....tak tohle mě teda zabolelo..." zasmál se. 

Ten smích. To není možný. To je přeci...

Bang YongGuk's POV:

Před dvěma lety jsem nevěděl, kde ho mám hledat. Pořád si se mnou zahrával. Ale dnes jsem ho chytil v LA. Po pěti letech, jsem ho konečně chytil. Trpěl. A to hodně.

"Agente Bangu, rádi bychom, aby jste tu zůstal. Ale to je na vás." řekl mi s úsměvem šéf.

"Rád bych tu zůstal, ale...v Seoulu mám rodinu a přítele. Dejte to místo Namjoonovi. Zaslouží si to." usmál jsem se a odešel jsem k autu.

"Junnie, už zase budeme spolu." řekl jsem si pro sebe a vyjel jsem z parkoviště.

Jel jsem do Seoulu jak nejrychleji jsem mohl. Doufal jsem, že si Junnie nikoho nenašel.

***

Po čtyřech hodinách jsem dojel do Seoulu a šel jsem do jedné kavárny. Nemyslel bych si, že ho tam potkám. Ale potkal jsem.
Junnie se na mě nepřetržitě díval. Zářivě jsem se na něj usmál a mrkl. Junnie nabral lehce růžovou barvu v tvářích.
Pořád stejný....jsem rád, že aspoň ten Sehun ho vždy někam dokázal vytáhnout.

Šel jsem k nim a zeptal se jich, jestli si můžu přisednout. Sehun kývl, ale Junnie mě vůbec nepoznal. Byl děsně sladký. Ale Sehun se hodně změnil. Hotovej playboy.

"Promiňte, ale my se známe?" zeptal se s pochybami Junnie.

"Zelo...tak tohle mě teda zabolelo." zasmál jsem se a Junnie vykulil oči.