„Tak ve tři?" zeptala se mě.
„Dobře, budu u kavárny Daydream. "
„Už teď se těším," vydechla jsem a v tu chvíli zazvonilo. Sakra, bojím se, že tam bude Jake. Nenápadně jsem se pohybovala po chodbě a snažila jsem se nedívat kolem sebe.
„Aaa, tady jsi hledal jsem tě," zatahal mě za ruku Jake.
„Jaku prosím, nech mě jít."
„Megan, kdy konečně pochopíš, že dokud chodíš po těchto chodbách, budeš mít ze života peklo."
„Za týden končí škola. Neuvidíš mě dva měcíce."
„Ale já tě chci vidět, přitahuješ mě."
„Prosím," vydechla jsem a zavřela oči, abych se nemusela dívat do těch jeho zelených očí. Kdyby mě nešikanoval a nedělal mi ze života peklo, líbil by se mi. Je vypracované postavy. Světle hnědé vlasy jsou místy rozcuchané. Je to krásný démon.
„Jsi tak nádherná Megan," promluví mi u rtů, které po chvíli vášnivě políbí. Zajede mi rukou do vlasů.
„Jaku, co to děláš? Pusť mě."
„Jen pro tentokrát." Jeho stisk povolil a odchází.
Je za deset minut tři a já nestíhám. Až v tuto chvíli si uvědomuji, že jdu se svou kamarádkou ven. Já. Megan Dible má kamarádku.
„Mami jdu ven, příjdu v šest," zakřičela jsem, když jsem otevírala vchodové dveře.
„Buď opatrná." Je to jen kousek od našeho domečku. Jdu po chodníku a sleduju okolní svět. Na tu malou chvíli nemá smysl si pouštět písničky. Je teplý slunečný den, takže bude dlouho světlo. Vcházím s cinknutím do Daydream. U stolu za rohem uvidím smějící se Gabrielu.
„Ahoj," pozdravím ji, ale pak si všimnu, že telefonuje. Pokyne rukou, abych si sedla a mluví stále do mobilu. Mezi jejím hovorem jsem si stihla objednat kafe.
„Promiň, musela jsem to vyřídit. Teta měla starost."
„V pořádku."
„Tak mi pověz něco o sobě," říká mi.
„Na mě není nic zajímavého. Sourozence nemám. Kamarády nemám a jediné, co mě zajímá jsou knihy."
„Wow, to je zvláštní."
„No a co ty?"
„Já mám jen svého milovaného bratříčka Dylana."
„Rodiče?"
„Jsou mrtví."
„Tak to je mi líto."
„Dylan se snaží, pracuje a stará se o mě."
„Musí být skvělý," říkám.
„To je, za chvíli příjde," usměje se.
„Cože?" vyhrkla jsem zděšeně.
„Neboj, je fajn." Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a podívala jsem se skrz prosklenou vytrínu. Z mého velmi zajímavého přemýšlení mě probudilo mužské odkašlaní.
„Zdravím vás dámy," zazubil se na nás šarmantí muž. Jemné vousy a kratší blonďaté vlásky zdobily jeho krásnou tvář.
„Jsem Dylan," představil se a podal mi ruku.
„Já jsem Megan."
„Já vím," zaculil se.
„Aha."
„Stihla jsem mu o tobě povykládat," vložila se do toho Gabriela.
„Je mi líto, ale musím jít," řekla Gabriela.
„Tak zajdeme jindy." začala jsem se zvedat.
„Zůstaň tady s Dylanem. Ten nikam nespěchá." Mávla rukou a zmizela.
„Tak," řekl Dylan.
„Tak," zopakovala jsem.
„Máš krásný úsměv," polichotil mi.
„Děkuju," začervenala jsem se.
„Víš, asi taky musím jít," řekla jsem mu, když jsem se podívala na hodiny naproti mě.
„Doprovodím tě," usmál se.
„Dobře." Po chvíli jsme společně kráčeli na čerstvém vzduchu.
„Kolik ti je?" vyhrkla jsem na něj.
„Je mi 23," odpověděl.
„Vypadáš mladší."
„Tobě?"
„18."
„Mladá, krásná, nevinná," povzdechl si.
„Jak víš, že jsem nevinná?" začertila jsem se.
„Prostě to vím."
„Tak, tady bydlím." Ukázala jsem na náš menší čokoládový domek.
„Rád jsem tě poznal Megan." Políbil mě na líčko.
„Ahoj," pozdravila jsem ho mávla jsem na něj když odcházel.
