Jsem tu vůbec správně. Je sice už tma, ale i tak jdou vidět odpadky poházené po bocích chodníků. Je to nechutné. Cítím smrad. Z okna na mě vyčumuje nějaký chlapík. No to je moc. Svižným krokem se vydám na cestu k hotelu. Hotelu? No dobře, je to skoro zbořená budova, ale bylo to jedno z nejlevnějších ubytování a já si nemůžu moc vyskakovat, když jsem odmítla tátovy peníze. Nemohla bych přijmout zrovna peníze od táty. Tvrdě si je vydřel a já bych si je jen užila. Taková já nejsem.
Vcházím do budovy a s nechutí se zastavím u ženy jménem Carol. Menší, mohutná paní po padesátce na mě vykukuje zpoza stolu, kde píše něco do papírů. Chvíli čekám, jestli jí napadne mě obsloužit, ale asi ne. Hlasitě si odkašlu.
„Co?" vyštěkne na mě a zvedne ke mně zrak. To je skvělý přístup, ale alespoň, že umí anglicky. Přecházím její neomalenost a usměju se.
„Mám tu pokoj," oznámila jsem ji. Nakrčila čelo a pohlédla zpět do papírů. Jeden vytáhla a opět se na mě podívala. Nechápavě jsem tikala pohledem mezi špinavou zdí a jejím obličejem.
„Na," stroze vyjekla. Podala mi klíč a opět mě začala ignorovat. Nevadí. Já si ten pokoj najdu sama ty náno.
Otočila jsem se a vešla do prvních dveří, které jsem viděla. Objevila jsem se na tmavé chodbě podsvícené žlutým světlem. Báječný. Teď mám strach i ze světla. Je to normální? Myslím, že ne, ale na druhou stranu je fajn, že budu víc odolná.
Doufajíc, že mě za dveřmi čeká něco lepšího, než jen tma a pavouci otvírám dveře a vstupuji do něčeho. Co to je? To je jako můj pokoj? Tady spát nebudu. Je tu jen matrace a strašná zima. Není tu ani sprcha. Předpokládám, že je na chodbě. Je tu špína a zem vypadá jako kdyby jí někdo vybílil. Povzdechnu si a chci zamknout, ale v tu chvíli zjistím, že tento pokoj nemá ani zámky, šílené. Je tu, ale jedna výhoda, nádherný výhled z mého miniaturního balkonu. Především jsem ráda, že jsem tady. Možná si to rozmyslím již za několik dní možná minut, ale cítím se být volná.
