Megan
Probudila jsem se na popud té největší bolesti, kterou jsem kdy cítila. Oči mě začaly pálet jen jsem je otevřela a přerývané dýchaní mě nutilo zvedat hrudník jen když jsem se potřebovala opravdu nadechnout. Plíce mám jako dvě prázdné tlakové komory. Musím tu bolest přemoct a vstát. Oči mi začaly slzet kvůli světlu a píchaní u plic se stupňovalo k nesnesitelnosti. Teprve teď jsem si všimla, že vůbec nevím, kde jsem. Matně si vzpomínam na některé rysy, ale ne tak abych se tu cítila v bezpečí. Nohy přehazuju přes postel. To je snad jediná část těla, která mě nebolí. Jsem zmatená z toho, jak jsem se sem dostala. Jeden krok je pro mě tak bolestivý, že nevím jestli dojdu ke dveřim. Přemohla jsem se a pomalými kroky se sunu ke dveřím. Uslyším nějaký mužský hlas a to mě donutí trochu zrychlit, abych odsud utekla.
Tiše chytám kliku a odcházím. Hned ucítím vítr narážející do mého křehkého těla. Zima oplývá přírodu přede mnou a já jsem si uvědomila, že vyjít z toho domu byla chyba. Bojím se každého kousku světa.
,,Auuu," sykla jsem při chůzi. Krok za krokem se mi do očí hrnuly slzy. Bože pomoz mi. Nemůžu polykat, protože mám vyschlo v krku. Nohy mě sice nebolí, ale cítím jak mi těžknou. Šetřím dechem, ale už mě to nebaví. Tlukot srdce sotva slyším a v hlavě mi mluví tiché hlasy.
,,Prosím tě bože na kolenou," šeptám do prázdna. Vzduch mi se mnou třese a zima mnou oplývá. Nevzpomínám si na nic ze svojí minulosti. Sama nevím, kdo jsem. Sníh zakryje moje stopy. Jsem ztracená sama někde, kde jsem nikdy nebyla. Kolena se mi třesou a já v špinavém oblečení padám na zem. Nemůžu se hnout. Mé tělo je ochromené a já zůstávám ležet na zemi. Bílý prášek mě pomalu zasypává a já s tím nemůžu nic dělat. Jen čekat na to až příjde bůh.
