Tohle jsem nečekala. Je to tu moderní a všechno tak čisté. Už vím, kam pojedu. Do Anglie za tetou Emou.
„Máš hlad?" ptá se mě.
„Ne nemám, díky," říkám mu.
„Hele, nevím,co se mezi vámi stalo, ale Harry mi nepřestává volat," povídá mi. Nechci slyšet jméno Harry. Nechci ho vidět. Nenávidím ho. Zničil mě.
„To má blbý. Můžu jít spát prosím?" zeptám se a sklopím hlavu.
„Jo, promiň. Tady ty dveře vlevo. Já budu naproti kdyby něco," vysvětlí mi a usměje se. Bez dalšího slova se zvednu a jdu pryč. Pokoj je jednoduchý a elegantně vypadající. Sedám si na velkou postel potaženou do béžové barvy. Ani se nepřevlékám a ulehám a následně usínám.
----------------------------------------------------------------
Ráno se probouzím s bolestí hlavy. Moc jsem se nevyspala a myslím, že mi začínají menší noční můry. Vidíte kam mě dohnala moje první láska? Pomalu se propadám do temnoty svojí duše. Zvedám se z postele a jdu do kuchyně abych se rozloučila s Ryanem.
„Dobré ráno, dáš si něco ke snídani?"
„Nemám hlad. Díky. Odvezeš mě na letiště?" Podívá se na mě a zakroutí hlavou.
„Odvezu, ale měla bys mu zavolat, že jsi v pořádku," povídá mi.
„Nebudu s ním mluvit sakra," zakřičela jsem a až potom jsem si uvědomila, že jsem to přehnala.
„Promiň, ale už z toho blázním," říkám a rozbrečím se. Zkameněle mě pozoruje.
„Já vím a kam půjdeš?" zeptá se a přejde ke mě. Jeho paže se ovinou okolo mých ramen.
„K tetě do Anglie. Prosím neříkej mu to," vzlykám.
„Neřeknu. Budu tě chránit na dálku," konejší mě.
„A teď tě donutím sníst alespoň jogurt."
„Hele, já opravdu nemám hlad," ujišťuju ho. Nesouhlasně kývá a podává mi kelímek borůvkového jogurtu. Znechuceně jsem si vzala první lžičku a polkla ji. Jak já jsem milovala jogurty. Teď se mi hnusí jakákoliv představa jídla. Po snědení jsem se zvedla z barové židle a šla do koupelny. Umyla jsem ze sebe všechnu špínu. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné, trošku kudrnaté jak to od přírody mám. Přes hlavu jsem si přetáhla šedou mikinu a černé džíny. Jemně jsem si namalovala rty a zvýraznila oči troškou řasenky. Nemám se komu líbit, dělám to pro sebe. Jo a taky abych nikoho nevystrašila. Vyjdu z pokoje s taškou na rameni už pevně rozhodnuta.
„Ryane můžeme jet?" ptám se.
„Tady máš letenky. Koupil jsem ti je přes internet," řekl a podal mi je do ruky.
„Děkuju. Hned ti to zaplatím." Začala jsem šmátrat v kabelce.
„Nechci peníze. Pojď za hodinu ti to letí," povídá mi.
„No dobře." Vezme mi tašku a společně odcházíme k autu. Po dvacetiminutové cestě jsme dojeli před letiště, kde jsem před několika měsíci s radostí přijela. Teď odlétám, zničená a ještě neletím domů.
„Ryane děkuju moc za všechno," říkám mu, když se k němu otočím.
„Jak přiletíš tak mi zavolej," rozkáže mi.
„Nemám telefon," zasměju se.
„Na." Podává mi mobil.
„Ale," chci začít protestovat.
„Až budeš chtít, tak nasednu na letadlo a přiletím za tebou ano?" usměje se.
„Děkuju," vykřiknu. Vtáhne si mě do objetí ve kterém setrváváme do doby dokud nevyhlásí můj let.
„Sbohem Ryane," povídám mu.
„Žádné sbohem. Uvidíme se později," zářivě se na mě usměje. Já se otáčím a vydávám se ke svému letadlu. Po chvíli sedím v poloprázdném letadlu. Nojo, kdo by letěl takhle pryč, když je taková kosa. Koukám se z okna a za chvíli se dívám již na mraky.
