Čas ubíhá pomalu, jako by se zastavil svět. Sedím tu v křesle s černým čajem v ruce. Měl by se jít projít, ať si pročistím hlavu. Obleču si bundu a odcházím ven. Kolem nevzhledné cesty jsou lampy, které jsou rády, že vůbec svítí. Do svých sluchátek si pustím Because of you od Lany a pomalým krokem jdu. Nebe je jasné bez mráčků. Po chvíli chůze uvidím siluetu sedící na cestě. Mám jít dál nebo se otočit a odkráčet pryč. Rozhodl jsem se pro první možnost a podívat se, co se děje. Blížícími s kroky k postavě se ve mě smíchal strach s nebezpečím. Za celou tu dobu tady jsem se popravdě trošku bál. Přede mnou seděla na zemi schoulená mladá dívka.
„Slečno je vám něco?" Otrnula se a vzhlédla ke mně. Ve vteřině mě probodly modré oči. Do nich ji padaly blonďaté vlásky. Její věk bych odhadoval tak na 17 let.
„Co se stalo?" dívám se na ni. Nic neříkala jen se klepala. Sehnul jsem se k ní a svojí dlaň položil na její rameno.
„Nesahej na mě," zakřičela a propukla v hlasitý pláč.
„Neublížím ti," řeknu jednoduše a svůj zrak z ní nespouštím. Její uplakané, nateklé očka se podívají do těch mích a mě srdce poskočí.
„Chtějí mě zabít," vzlyká.
„Hej neplakej, pověz mi, co se stalo," povídám ji.
„Oni, oni zabili moje rodiče a a já jsem utekla, ale jsou blízko." Pláče.
„Ochráním tě," řeknu rozhodně. Tu dívku neznám, nevím její jméno, ale její oči by mě přesvědčily o čemkoliv.
„Co když mě zabiješ?" zeptá se.
„Nezabiju, to ti přísahám," odpovím pobaveně. Jemně jsem ji chytil za ruku a společně jsme se vydali na cestu zpět k babičce. Jsem zvědav, co na to řekne. Doufám, že už bude spát.
Potichu otevírám dveře svého bývalého pokoje a ohlížím se za ní, jestli tu je. Sundal jsem si bundu a pověsil ji. Ona stála jako přikovaná u okna a civěla ven.
„Chceš vzít bundu?" zeptám se. Neodpoví, jen ze sebe svlékne jednu vrstvu oblečení. Je tak hubená. Tak krásná. Tak nevině krásná. Dlouhé blonďaté vlásky jsou navlhlé.
„Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.
„Charlotte," řekne tiše.
„Kolik ti je?"
„17." Mluví tak tiše, že ji sotva slyším. Trefil jsem to dobře. Tak mladá.
„Tobě?" Snaží se o úsměv.
„25," odpovím.
„Oh, to je mi líto."
„Líto?" Pobaveně se na ni podívám.
„No, jakože," mumlala. Je roztomilá.
„Jak se jmenuješ ty?"
„Jsem Harry." Teprve teď si všimnu kapky krve na její hlavě. Pomalu stéká po její tváři.
„Ošetřím ti to pojď, sedni si," řeknu ji.
„To je dobrý," promluví.
„Ne není." Bez dalších protestů si sedne na postel a čeká na mj příchod. Kleknu si před ní a do rukou si vezmu vatičku s dezinfekcí, pak jej přiložím na ono místo.
„Auu," zasyčela.
„Vydrž," řeknu jí. Přikývne.
Charlotte se sprchuje a já se snažím nachystat jí nějaké čisté oblečení. Rozhodnu se pro mikinu a tepláky. Teplé ponožky položím nakonec komínku a lehám si do postele. Jednu ruku si dám za hlavu a tu druhou nechávám volně. Po chvíli uslyším jak zavírá dveře.
„Harry tohle si mám obléct?" zeptá se stydlivě. Podívám se na ni přikývnu. Je asi komické, když přede mnou stojí v ručníku, ale je tak ublížená a tak sama jako já, že ani nemyslím na to jak by mohla vypadat bez něj a navíc je tu ona. Megan. Otočí se a svůj ručník stáhne z těla a já vidím její nahé pozadí. Je od modřin. Ach bože. Její ochablé tělo si lehne vedle mě.
Už dvě hodiny nemůžu usnout. Má zavřené oči, takže předpokládám, že spí.
„Harry, já nemůžu spát. Bojím se," zašeptá. Slyším jak pláče. Tak rád bych tě objal, ale...Nevím jestli...
„Taky nemůžu spát," řeknu nazpět. Najednou se její malá, hubená ruka přiblížila k té mé a já po chvíli cítil jak její studená dlaň zapadá do té mojí. Naše prsty se propletou a já usínám. V bezpečí.
