Dny plynuly jako voda a můj se zlepšoval, ale vnitřně jsem se cítil ještě hůř než před týdnem. Chtěl jsem už pryč odsud, proto jsem to nikomu neřekl. Křeče mě svazují způsobem, který mě dovádí k šílenství. Každým nádechem mám pocit, že se můj život zkracuje.
„Harry zítra by tě měli pustit domů," řekla mi Megan s náznakem úsměvu. Vím, že jí teď není do smíchu a snaží se usmívat, jak jen to jde, ale poznám na ni, když je smutná nebo když jí něco trápí.
„To jsem rád." Můj úsměv byl stejně tak falešný jako její. Myslím, že moc dobře ví, že se mnou není něco v pořádku a jsem rád, že se mě na nic neptá.
„Harry slib mi, že to nikdy nevzdáš," povídá mi. Moje rty vyletěly nahoru a svůj zrak jsem upřel na ni.
„Víš, nezvládla bych bez tebe ani deset minut. Vím, že to tak někdy nevypadá, ale nikoho jiného nemám. Jsi jediný člověk ke kterému se budu vracet." Poslouchám ji, je to tak skutečné, tak pravé.
„Myslel jsem, že budeš šťastnější, když bych tu nebyl," pověděl jsem ji.
„Harry, jak sis to mohl myslet? Kdyby jsi zemřel, zabila bych se, protože představa, že jsem bez tebe.." nedopověděla a zavřela oči.
„Myslel jsem, že byl správný čas říct si sbohem," řekl jsem rozhodně.
„Nikdy si s tebou nechci říct sbohem."
„Už o tom nemluv jen mě chytni za ruku a zůstaň se mnou," zaprosil jsem.
„Dobře." Usmála se. V tichosti jsme poslouchali naše bijící srdce. Uklidňovalo mě to, tak že jsem částečně zapomněl na tu strašnou bolest. Oči jsem zavřel a utápěl jsem se v tichosti mých myšlenek.
„Dobrý den, slečno mohla byste na chvíli za mnou," promluvil hluboký hlas za mými zády. Pomalu se vysoukala z mého sevření a ztratila se za dveřmi. Mám strach, že přišlo to, čeho jsem se nejvíc bál. Na tohle totiž nebude stačit omluva. Tohle by byl definitivní konec.
