„Nikdy tě nebudu mít dost," usmála se na mě.
„To mi povídej," uchechtl jsem se.
„Jednou jsi mi řekl, že jsem první žena kterou jsi, kdy miloval," povídá mi.
„To je pravda a taky doufám, že jsi poslední."
„Taky v to doufám, protože bez tebe nechci žít," pokračovala.
„Nepůjdeme se projít?" nabídl jsem ji.
„Jako ven? Ty se nebojíš?"
„Už jsem tam byl pamatuješ?" zasmál jsem se.
„Já vím, ale co když nás někdo uvidí." Svěsila hlavu.
„Slibuji, že tě ochráním," zabroukám ji do ucha.
„Dobře." Zvedá se ze mě a já hned vzápětí.
„Obleč se venku není takové teplo," rozkážu ji.
„Ty mě pořád buzeruješ." Vycenila na mě zuby. Poslední hodiny jsou snad nejlepší za poslední dobu. Je chápavá, poslouchá mě. Jsem rád, že se dokázala změnit, aby jsme konečně žili ten život, který jsme chtěli.
„Protože jsi takový moje malý dítě." Plácl jsem ji přes zadek a se smíchem jsem otevřel dveře.
„Harry," vykřikla a vydala se zamnou.
„Víš tak jsem přemýšlel, co kdybychom se už konečně přestěhovali do domu a žili na stejném místě napořád," řekl jsem ji, když jsme procházeli ulicemi.
„Je to krásná představa, ale nemáme na to peníze," posmutněla. Kdyby tak věděla, že ani děti našich dětí nebudou muset pracovat.
„Megan," uchechtl jsem se.
„Co?"
„O finance si nedělej starosti." Dnešní podvečer byl studený, vítr foukal do mého obličeje a někdy to bylo opravdu nepříjemné. Zbytky kaluží zůstaly na ulici a tenisky ve kterých jsem šel začínaly být pomalu, ale jistě promočené.
„Musím si koupit nové boty," zamrmlal jsem.
„Jo, pomůžu ti."
„Dobře." Její palec jemně hladí dlaň, která se každou vteřinou potí víc a víc. Nerozumím tomu proč jsem tak nervozní. Nikdy se mi tohle nestalo, asi se ve mě probouzí puberta.
„Lásko nemáš hlad?"
„Něco uvařím až přijdeme," usmála se na mě.
„Jsi úžasná víš to?" Zastavil jsem se a přitáhl si ji k sobě. Její pohled do mých očí, ach, jak já ho miluju.
„Každý má daný osud," říkám ji.
„To ty jsi můj osud." Jemně jsem přitiskl své rty k těm jejím.
