Harry
Víčka mám těžké a srdce skoro necítím. Hlava mě bolí a o tom, jak mě píchá v břichu nebudu mluvit. Nohy i ruce mám ztuhlé a jediné, co slyším je její krásný jemný hlas. Pípání přístroje nad mojí hlavou mě až tak nevadilo, protože mám pocit, že mám zalehlo i uších.
„Harry, co jsi to udělal?" zeptala se mě Megan. Cítil jsem z jejího hlasu zoufalství i naštvanost.
„Víš, co? Neodpovídej, řekneš mi to až budeš v pořádku," dodala. Věděl jsem, že teď není ani ten správný čas na to, abych jí to řekl.
„Megan," zašeptal jsem. Na nic jiného se nezmůžu. Tolik mě všechno bolí, že nedokážu ani mluvit.
„Já vím, vím, bolí tě to, ale neboj se všechno bude v pořádku," konejšila mě. Její ruka hladila tu mou. Bolel mě i její jemný dotyk, ale chtěl jsem ji cítit. V tu chvíli, kdy jsem přikládal ostrý konec k mé kůži, jsem si byl jistý, že se chci zabít. Chtěl jsem ji ulehčit život, aby byla konečně šťastná. Ovšem nechtěl jsem, aby byla ještě smutnější než byla. Pořád si neuvědomuji, co jsem udělal. Čekal jsem, že odejdu do nebe nebo do pekla, jak mi to vždycky říkávali, ale neodešel jsem a proč? Zastavil mě na cestě ke smrti jeden hlas. Viděl jsem svojí matku, jak mi říkala, abych tady Megan nenechával. Vždycky jsem toužil po tom, abych dosáhl v životě něčeho velkého. Dostal jsem se do mafie, zabíjel lidi, co mi chybí. Nikdo nedokáže pochopit, jak moc. Jak moc mi chybí pocit bezmoci druhých.
„Harry, miluju tě, nezapomeň na to dobře?" promluvila Megan.
„Taky tě milu..." nedořekl jsem to, protože mi to můj zdravotní stav nedovolil.
„Nemluv," řekla mi. Pořád se snažím otevřít oči, ale nejde to. Jsem tak moc unavený, že znovu usínám.
