Noc pohltila všechny moje myšlenky, zdálo se mi o ní. O té blonďaté dívce. Zdálo se mi o jejích očí. O tom jak se ji hrnula krev po těle. Líbilo se mi to a když na to pomyslím, tak se mi to líbí znovu a znovu. Chtěl bych to udělat.
„Pane, pane," probouzí mě modrooká žena. Ta, která se mi před chvíli nabízela. Miluju když tohle ženy dělají, ale tohle je příběh jen o mě a Megan. Nikdo jiný tam být nesmí. Nebylo by to fér.
„Děkuji," promluvil jsem nazpět. Ona se na mě koketně usmála a odkráčela pryč
„Lásko vstávej, budeme přistávat," tiše mluvím Megan do ucha. Ošije se a její očka se pomalu otevírají.
„Je ti lépe?" zeptal jsem se.
„Ano, ale jsem pořád unavená a taky se těším až ze sebe smyju všechnu tu špínu," zakuňká.
„Jo to já taky." Pohladím ji a dám ji lehký polibek na rty.
--------------------------------------------------¨
„Harry, jsi si jistý?" ptá se mě nesměle Megan, když nastupujeme do taxíku. Za volantem sedí postarší obtloustlý muž s knírem. Košile na jeho tělu je až moc přilehlá a knoflíky na ni vypadají, že za chvíli prasknou.
„Kam to bude?" promluvil stařík mohutným hlasem.
„Do hotelu Elife," řeknu rozhodně a on přikývne. V minutě si bere do ruky flašku od Coca coly a pije ji. Pak si do úst narval do úst hranolky a mě jen z pohledu na něj se zvedal žaludek.
„Je nechutný," zašeptá mi Megan. Moje koutky zacukají, ale pak ji chytnu za ruku a snažím se být zticha.
„Tak jsme tady," řekl řidič s plnou pusou. Podal jsem mu peníze a hned potom jsme vystoupili. Až teď jsem si uvědomil jak moc to tam zapáchalo.
„Harry, máme na tohle peníze?" zeptala sem mě Megan, když jsme stáli před hotelem.
„Megan, neptej se na peníze," zasmál jsem se. Teď ještě, aby nám dali klíče od pokoje, když vypadáme takhle.
„Fajn fajn." Chytla mě za ruku a společně jsme vstoupili do luxusní budovy. Hned nás ofoukl teplý vzduch a vůně peněz? Vypadali jsme tady mezi bohatými jako šupáci. Musíme si jít nakoupit, jinak se tady ani nenajíme. Dojdeme k recepci, kde sedí mladý muž.
„Dobrý den pane, co byste si přál?" pozdravil a projel mě od hlavy až k patě.
„Chtěl bych pronájem apartmá s výhledem na Paříž," řekl jsem jednoduše.
„Opravdu?" promluvil. Zkřivil jsem obočí a jeho pohled se hned změnil.
„Tady máte kartu je to pokoj číslo 252," usmál se a podal mi kartičku do ruky. Spokojeně jsme šli k výtahu. Zmáčkl jsem čudlík a hned jsme se rozjeli. Už se těším až bude po všem.
