„Promiňte, ale nevím o čem to tady mluvíte," řekla jsem rozhozeně. Srdce mi tlouklo neskutečnou rychlostí a já se modlila jen o to, aby Harry byl v pořádku.
„Dám vám takovou nabídku," pověděl mi.
„Poslouchám." Došlo mi, že nemá smysl dělat ze sebe hloupou.
„Odevzdáte se mi."
„Prosím?" Do očí mi vyhrkly slzy.
„Na jednu noc, budete moje." Teď si připadám jako v nějakém špatném snu. Frustrovaně jsem si třela upocené ruce. Koukla jsem se do jeho tmavých očí, které sálaly ohněm.
„To nemůžu."
„V tom případě stačí jeden povel a váš muž je mrtvý." Usmál se. Z kapsy začal vytahovat černou vysílačku.
„Ne, počkejte," vykřikla jsem. Jeho ruka zase zpátky zajela do kalhot a jeho úsměv byl větší než kdy předtím.
„Jsem rád, že jste se takhle rozhodla."
„Spíš jste mě k tomu donutil."
„Ale nevědomky." Nahnul se k mé tváři.
„O půl noci buďte tady," zašeptal. Než jsem stačila něco říct jeho postava zmizela za rohem nemocnice. Nad ničím jsem nepřemýšlela a vydala jsem se do ulice, kde jsem naposled zahlédla Harryho. Svižným krokem jsem zatočila doprava a na pohled se mi vystavil Harry sedící opřený o zeď.
„Harry, jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Těžce dýchal a oči má červené.
„Ty jsi plakal?" Vyděšeně jsem se dívala do jeho překrásných očí. Neodpovídal, jen se na mě koukl.
„No tak Harry, co se děje?"
„Moc tě miluju Megan a chci, aby jsi to věděla, protože se to nikdy nezmění," říká mi tiše.
„Proč mi tohle všechno říkáš?" Chytla jsem ho za ruku a jemně po ní přejížděla.
„Protože je blízko Megan," Cítila jsem se nepříjemně, tak nepříjemně, že jsem nevnímala okolní svět a smrad z popelnic. Zvláštní pocit se šířil celým mým tělem. Za poslední dobu se toho stalo tolik, že si člověk neuvědomuje, co se kolem něj děje. Nikdy jsem nevěřila, že budu takhle žít. V nebezpečí a hlavně ve strachu. Není to jen strach o svůj život, ale hlavně jde o to, že se bojím, že ztratím Harryho, jeho důvěru, že ztratím víru sama v sebe.
„Co je blízko Harry?" Po uvědomění jsem začala plakat.
„Smrt. Moje smrt." Pomalu zavřel oči, jakoby se připravoval.
