Epilog
Slunce začalo pražit do oken mého pokoje, proto jsem se zvedl ze své vyhřáté postele. Vyšel jsem ze své ložnice a kráčel rovnou do kuchyně, kde jsem si připravil ranní kávu. Začal jsem pít kávu hned po třicítce, protože jsem býval hodně unavený. Obešel jsem kuchyňskou linku a šel udělat to, co dělám už osm let každý den. Z šuplíku jsem vytáhl svíčku, kterou jsem dal do kalíšku před fotku s Megan. Fotku jsem vzal do ruky, políbil ji, zapálil svíčku, zkontroloval jsem červené tulipány. Ty měla Megan nejraději.
Uslyšel jsem cvaknutí varné konvice, a proto jsem se vydal zpátky do kuchyně, kde jsem si do hrníčku nalil vařící vodu. S kávou v ruce jsem došel k velkému francouzskému oknu a hned vzápětí jsem otevřel terasové dveře. Do obličeje mi švihl čerstvý vzduch, který po ránu vždy uvítám. Díval jsem se na krásné moře a písečnou pláž před sebou. Nohy jsem si natáhl na křeslo přede mnou a pomalu usrkával z hrnku. Zadíval jsem se na čistě modrou oblohu, která mě přivedla opět na myšlenku jménem Megan. Je to jediná věc, na kterou myslím každý den, každou minutu. Pořád slyším její bijící srdce, její dokonalý úsměv, který mě mnohdy dokázal rozesmát.
„Tati?" promluvila moje malá holčička.
„Dobré ráno princezno," řekl jsem ji. Vyskočila za mnou na křeslo, sedla si mi na mé stehna a položila si hlavičku na mojí hruďˇ. Začal jsem ji prohrabovat blonďaté vlásky.
„Zase jsi myslel na maminku?" zeptala se.
„Už jsem ti říkal, že to není tvoje maminka, zlatíčko. Máš jen tatínka, který si tě vzal z jednoho obrovského domu, aby ti tam nebylo smutno víš?" Podívala se na mě těma krásnýma očičkama přesně tak, jak to dělala Megan. Je jí tak strašně podobná. Tak moc.
„Ale jsi smutný tatínku," povídala mi a její malička ručička mě pohladila po tváři.
„Neboj tati, já tě neopustím," dodala.
„To říkala taky." Aniž bych si to přál, tak mi z oka vypadla slza, které si moje princezna nemohla nevšimnout.
„Tatínku neplač, prosím," říkala mi moje malá Megan.
„Nepláču zlato, jen si vzpomínám na to, jak jsem byl šťastný."
