„Co jsi to k sakru udělal?" vykřikla jsem. Sklonila jsem se k jeho tělu.
,,Hej probuď se. Nedělej forky!" Pořád jsem si myslela, že vstane a pohladí mě po vlasech a řekne mi, že je všechno v pořádku, ale nic nepřišlo. Ležel podemnou jako panenka. Ten hajzl pořád stojí na stejném místě a ani se nepohnul.
,,Tak mu pomož!!" zaječela jsem na něj s uslzeným obličejem.
,,Neřvi po mně nebo skončíš jako on!" zakřičel nazpět jeho hlubokým hlasem. Hned se ve mně probudil respekt.
,,Tak mu pomoz," tiše jsem zavzlykala. Přešel ke mně podal mi ruku. Nechytla jsem se ji.
,,Dělej," promluvil.
,,Můžeš mě nechat být?" zeptala jsem se.
,,Ty tu nejsi od toho, aby jsi se ptala. Ty budeš poslouchat!" říkal mi a každé slovo vyslovoval velice zřetelně. Civěla jsem na něj s otevřenou pusou.
,,Ale.." chtěla jsem protestovat, ale jeho ruka přistála na mé tváři.
,,Ty jsi neslyšela co jsem řekl?"
,,Omlouvám se," řekla jsem tiše. Jeho mohutná ruka se mi zahákla o zápěstí a silou mě táhl bůh ví kam.
,,Dneska ti dám papíry, na kterým budou pravidla pro život tady." Pořád na mě sypal nové a nové informace. Asi si neuvědomuje, že já nejsem děvka pro jeho potěšení. Odvedl mě do místonosti velké jako můj bývalý pokoj a obývák.
,,Za chvíli příjdu. Jdu uklidit tvýho kámoše," zašklebil se a odešel. Povzdychla jsem si a nechala slzám volný průběh. Daniel už není mezi živými a on? Ani neznám jeho jméno. Lehám si do veliké postele a zavírám oči. To ticho mě nutí přemýšlet o posledních minutách. Kdybych já nána šla sama do tohohle domu a nepřemlouvala Daniela, aby šel se mnou. Je to moje vina. Najednou uslyším výstřel. Co se to děje. Mám se podívat, jestli je mu něco nestalo? Vážně Megan? Ty se bojíš, aby se mu něco nestalo? Jsi ubohá mluvilo na mě svědomí. Další výstřel. Moje tělo se pomalu sunulo z postele a šlo ke dveřím. Šla jsem tmavou chodbou a slyšela hlasy.
,,Kde je!" ptal se hlas.
,,Je moje!" řekl již známý hlas. Jeho? Slzy se mi hrnou do očí. Další výstřel.
,,Netrefíš mě Harry. Já ji dostanu a ty konečně chcípneš."
,,Ne! Já ji ochráním," mluvil. On mě brání? Musím mu pomoct. Uviděla jsem po své levé straně kuchyň. Sebrala jsem první velký nůž a pomalým krokem jsem šla k místnosti, kde byli oni. Dveře byli pootevřené. Stáli naproti sobě. Za mužem v černém obleku byli otevřené dveře. Hleděli si do očí a mířili na sebe pistolemi. Jo je to jako povídka z filmu. Ani jsem nedýchala a procházela opět tmavými chodbami s nožem v ruce. Jsem připravená zabít člověka? Jsem připravena vůbec na tenhle život? Ale tím, že zabiju tohohle muže tak zachraním muže, který na mě může být poté hodný. Ruce se mi klepaly. Měla jsem takový strach, ale on by mě taky zachránil, Myslím. S velkým sebevědomím jsem se objevila ve dveřích. Uvidím záda toho muže. Jeho tělo je o hodně mohutnější a větší než jsem si myslela. Dokáže si vůbec někdo představit jak jsem v těžké situaci? A jak se teď citím?
,,Vím, že je tady. Je dobrá?" mluvil ten patchant.
,,Přestaň k sakru! Nesáhneš na ní ani palcem u nohy," odpověděl mu. Mám to udělat? Musím. Jedním velkým krokem jsem stála přímo za ním. Rychle jsem škubla rukou a zabodla kuchyňský nůž do jeho zad. Tělo se skácelo k zemi a s velkým skučením se povaloval po zemi. Nůž celý od krve jsem upustila na zem a začala jsem se klepat. Utekla jsem zpátky nahoru a zamčela se v pokoji. Pak jsem slyšela jen výstřel a kroky k mému pokoji
