Megan
Koukám do stropu a hledám odpověď. Odpověď na to, co jsem zase udělala špatně. Už nevím, jestli se mám smát nebo mám brečet. Pronásledují mě myšlenky, že mi něco zatajil. Něco, co bych neměla vědět, ale proč by to dělal? Už jen to, že se mi přiznal je něco, čeho si vážím. Vždycky když se stane nějaká tahle věc, kdy mi Harry lhal nebo něco provedl, tak mnou proběhne pocit, že bych to měla vzdát. Dala jsem do našeho vztahu všechno a vím, že on také, ale pořád mi nejde do hlavy to, proč to udělal. Jsem v nekonečném prostoru jménem Harry. Je tak těžké s nim být a tak těžké ho přestat milovat. Jak vtipné, lehce jsem se zamilovala a těžce to snáším. Pamatuji si tu chvíli, kdy mi Harry řekl první miluji tě. Koukla jsem se na pravou půlku postele, která byla prázdná a hnědá peřina na ni byla lehce zmuchlaná. Venku panovala tma s hustou mlhou, to mi vytvořilo husí kůži na těle. Harry je asi dole a čeká na to až přijdu a řeknu, že mu odpouštím všechno, co udělal, ale já pevně věřím tomu, že první krok udělá on. Je zvláštní, že jednu chvíli si vylévá srdce a říká mi, jak moc mě miluje a jak moc mu na mě záleží, ale kdyby tohle všechno byla pravda, tak by nepolíbil jinou ženu. Harry je člověk se kterým si dokážu představit budoucnost. Vidím to, jak by běhaly naše děti po trávníku, ale dokáže to vidět i on? Nikdy nemluvil o budoucnosti, ano je pravda, že chce se mnou zestárnout, ale pořád to jsou jen slova. Jen slova, které nikdy nic nedokázaly. Asi bych se měla podívat, jestli je v pořádku. Jen nakouknu a zase půjdu zpátky, aby si mě ani nevšiml, prostě musím vědět, že se mu nic nestalo.
S vyhoupnutím se zvedám z postele a pomalým krokem se sunu ke dveřím, které se snažím neslyšitelně otevřít. Přicházím do chodby, která vede rovnou do obývacího pokoje.
,,Harry!" vykřiknu, když uvidím jeho ochablé tělo v krvi.
