„Omluvám se." Smutek z jeho hlasu mě dostával do jistého stádia, kdy jsem opravdu čekala na to, že pohlédnu do jeho tváře, ale nesmím. Pokaždé když si řeknu, že přestanu s tak velkou důvěrou k němu mě zase přesvědčí. Potřebuji vědět, že mě neopustí, ale to je to, co on mi dát nemůže.
„Harry," vyslovila jsem jeho jméno.
„Nepodvedl bych tě," říká mi.
„Lžeš."
„Sakra věř mi jednou v životě!" Zvedl hlas.
„Jednou? Věřím ti pořád Harry. Ty mě vždycky zklameš," řekla jsem.
„Přísahám, že bych tě nikdy nepodvedl." Jeho hlas se zmírnil a opět cítím jak jeho oči propalují mojí kůži.
„Nevěřím ti," zašeptám.
„Megan, sakra podívej se na mě." Opět se jeho intenzita hlasu zvýší.
„Ne," řeknu tiše.
„Říkám ti, podívej se na mě!" Moje hlava se nepohnula ani o centimetr. Ucítím jeho dlaň na mých horkých lících. Pootočí mi hlavu směrem k němu a mě se vyskytne pohled na jeho trpící výraz.
„Přísahám, omlouvám se," mluví ke mně. Dívám se mu do očí a ten pohled mě ničí víc než si myslí. Dívá se na mě jako kdybych byla já ta špatná. Proč se zase cítím provinile. Proč. Prodírala jsem se svými myšlenkami a hledala jsem odpověď.
„Proč?" Z oka mi vypadla slza.
„Co proč?" Nechápavě se na mě podíval.
„Proč mi pořád ubližuješ," zašeptala jsem.
„Už se to nestane," řekne.
„Harry, to říkáš pokaždé." Je to krutá pravda, která mě doprovází po celý vztah s ním. On sám si nikdy neuvědomí věci, které by měl.
„Naposledy," zaprosí. Odvrátím zrak, ale jeho ruka mě opět zastaví. Nutí mě dívat se do jeho očí. Ví, že mě to vždycky přesvědčí. Pokroutila jsem hlavou ze strany na stranu, abych mu dala signál že ne, ale místo toho, aby mě pustil a odešel a nechal mi nějaký čas tak se jeho rty přilepily na ty mé. Opět jsem ucítila jeho jemné, vlhké rty, které mě dokáží přesvědčit i o největších lžích. Propadla jsem do hluboké euforie a jediné, co jsem chtěla bylo to, aby jsme se už nikdy nepohádali.
