Seděla jsem už několik hodin na stejném místě s tupým výrazem na stěnu. Každou minutou jsem viděla čím dál jasněji, co mi řekl, jak se u toho tvářil, kolikrát mu zabušilo srdce. Pamatuji si každou vteřinu. Je to tak strašně bolestivé. Bojím se. To já bych měla být ta, která se sebere a odejde. To mu, ale vůbec nedochází. Spíš mi přijde, že všechno, co udělá on pak udělám já. Je to zamotané jak klubko a někdy pochybuji o tom, jestli Harry přemýšlí nad tím, že já nejsem ta chyba, že to on udělal tu chybu. Říkám si, že je lepší být sama, protože pokaždé, když mi slíbí, že už mi neublíží, přijde další věc, která to všechno zkazí. Každý vždycky říkal, že chce být bohatý, ale proč? Jo je pravda, že mít peníze má své výhody, ale koupíte si zdraví? Ne. Můžete si zaplatit lepší doktory než je průměr, ale nic nejde koupit. Dokonce ani láska. Kdyby šla, tak nikdo na světě není smutný. Mohla bych napsat knihu o svých vzpomínkách nebo o tom kolik mi Harry ublížil, ale proč bych někomu říkala svůj osobní život. Přála bych si žít v pohádce. Být bez starostí. Z mých očí jsem si otřela slzy.
„Harry vrať se," zašeptala jsem si pro sebe. Ticho obléhalo celý pokoj a já jsem z toho začala pomalu šílet. Zabíjel mě pocit, že někde je sám a dělá bůh ví co, ale potom, co na mě zase křičel si nedovolím vůbec něco říct. Dveře se začaly pomalu otevírat a mě se zatajil dech. Mohla jsem napočítat počet mrknutí za sekundu, jak rychle jsem se snažila zahnat slzy. Seděla jsem na stejném místě a nehnula jsem se ani o milimetr. Bála jsem se každého pohybu, každého slova. Všeho. Kroky se blížily a svíravý pocit se zvětšoval.
„Megan," řekl a mnou projela nepříjemná elektřina. Slzy jsem se snažila ukrýt v útrobách, ale nešlo to. Ten převládající pocit byl větší.
„Ne prosím," potichu jsem promluvila. Zavřela jsem oči a modlila se abych přežila.
