Ulice je chladná a špinavá. Je jiná než byla. Přemýšlet o tom, kam půjdu je v této chvíli to nejdůležitější na co musím myslet. Jsem v Jižní Americe uprostřed ničeho. Možná bych měla utéct do Brazílie nebo Argentina? Nikoho tam nemám, neznám. Prostě bych měla jet zpátky do Chicaga, tam kde je můj domov. Měla bych být s rodiči. Procházím ulicí uprostřed noci ve snaze, že mi třeba lampa řekne nějaký rozumný nápad. Nevím, kde je letiště. Nevím nic. Kolem mě za těch několik minut neprojelo ani jedno auto. Rozhodnu se pro hotel alespoň pro dnešní noc. Mám telefon, ale na co mi je? Ano, zase na nic, protože se Harry rozhodl, že budu moct volat jen na dvě čísla. Na Harryho a Ryana. Ryan. To je to, co potřebuji. Rychle rozklepanýma rukama vytáčím jeho číslo. Po několika minutách se ozve hlas.
„Ano?" zavolá ne mě z druhé strany.
„Ehm, ahoj Ryane. Tady Megan," řeknu jednoduše. Z čela si smetu nový nános sněhových vloček a čekám, co mi odpoví.
„Co se děje?" zeptal se. Když si to vlastně teď uvědomuju, tak Ryan mě opustil stejně tak pokrytecky jako Harry tenkrát.
„Můžeš mi prosím pomoct?" promlouvám.
„Poslouchám." Je tak nepříjemný.
„Přijedeš pro mě prosím?"
„Kde jsi?" Přísahám, že slyším, jak se zvedá z gauče, bere klíče a bouchnutí dveří mě oprávní k tomu, abych mu odpověděla.
„Nevím, pár ulic od Harryho domu," řeknu sklesle.
„Do deseti minut tam budu," poví mi. Než stačím cokoliv říct v telefonu slyším pouze pípání. Připadá mi, že čas ubíhá pomaleji než kdy jindy. Možná bych měla zvážit tu možnost jet domů a měla bych navštívit tetu Emu v Anglii. Bylo by to rozumné. Rodiče mě zabijou. No možná to přeháním ale víc jak čtvrt roku jsem se neozvala. Jako by po mě slehla zem. Vypařila jsem se a nedala vědět nikomu a jak bych taky mohla. Unesli mě. Znásilnili. Převezli a na konec mi jeden idiot způsobil trauma a taková maličkost ještě jsem se do něj zamilovala takovým způsobem, že sama nechápu, co se to se mnou stalo. Chtěla bych teď nejraději odletět do vesmíru a nikdy se nevrátit. Harry mi vpálil do srdce takovou bolest, že nevěřím tomu, že bych mu mohla odpustit. Harry se ani nebude snažit mě najít. Najde si jinou holku, kterou oblbne a pak ji zničí stejně jako mě. Vedle mě zastaví bílé bmw a mě dojde, že je to Ryan. Už jen kvůli tomu, že tady žádné auto neprojelo za tu dobu, co jsem tu stála. Otevřu dveře a na sedačce sedí Ryan s neutrálním výrazem a teplákovou soupravou na sobě. Beze slova si sednu na místo vedle něj a mlčky si hraju s prsty. Nechci říct něco špatně proto čekám na to až promluví první.
„Tak půjdeš ke mně nebo tě mám odvést do hotelu, letiště?" ptá se mě. Já sama nevím, kam chci. Mlčím a čekám až zase spustí vlnu otázek, ale mílím se je potichu stejně jako já. Autem se rozezněje Mozart. Poznám ho v první vteřině. Tato neuvěřitelná hudba mi vždycky pomůže jen v tom nejlepším rozhodnutí. Po minutách a minutách ticha se rozhodnu zeptat kam jedeme.
„Ryane, jen se chci," přeruší mě.
„Jedeme ke mně. Je pozdě. Ty jsi rozrušená a až se prospíš, můžeš se rozhodnout kam chceš jít," vysvětlí mi. Do konce jízdy posloucháme klasickou hudbu a tím, že se snažím nepřemýšlet mi cesta rychle uteče a my přijedeme před vysokou budovu. Ryan vystoupí a já ho napodobím. Přicházíme ke vchodovým dveřím a Ryan vytahuje jakou si kartu se kterou přejede před dveře a oni se otevřou. Připadám si jako kdybych spala sto tisíc let a objevila se v novém světě technologii. Tiše jdu za Ryanem, který po chvíli otevírá další dveře, ty budou předpokládám od jeho bytu. Neslyšitelně se otevřely a já užasle koukala na to ,kde právě stojím.
