Harry
Ráno mě probudily paprsky vycházející z okna naproti postele. Sice jsem se moc nevyspal, ale nic s tím nenadělám. Projdu dveřmi na chodbu a zastavím se u jejích otevřených dveří. Prohrábl jsem si vlasy a šel dál. Seděla v kuchyni a pila čaj. Nic nejedla. Opět.
„Jedla jsi?" zeptal jsem se rázně.
„Proč si včera odešel?" Ignorujíc mojí otázku se ptá na další.
„Nejsem ten typ, co by tě utěšoval." Pořád jsem se na ní nepodíval. Vím, že má modřiny a šrámy po celém těle. Díky mně.
„Potřebovala jsem cokoliv i objetí by tě zabilo?!" Zakřičela. Hlavu jsem otočil na její tvář a hned jsem toho litoval. Zase plakala. Zase kvůli mně. Bez jedinýho slova jsem se sebral a odešel.
Musel jsem vypadnout. Nemohl jsem se na ní dívat ani o minutu dýl. Dělalo se mi špatně. Ne z ní, ale ze sebe. Takhle to dál nepůjde. Musí pryč nebo se musím změnit a to nehodlám podstoupit.
Otevřel jsem vchodové dveře, nastoupil do auta a odjel. Jel jsem k mostu, jediné místo, kde se nemusím přetvařovat. Jediné místo, které mě neodsuzuje. Místo, kde to jsem já. Místo, které nadosmrti jako jediné pozná mojí pravou tvář. Někdy si říkám, proč bych neměl skočit. Jsem tu zbytečně. Svět o mě nestojí. Zazvonil mi telefon.
„Ano," řekl jsem pro začátek.
„Přijeď do staré léčebny na konci města," promluvil hlas na druhém konci. Položil to. To je zase nějaký trik, jak mě zabít? Mobil jsem strčil do kapsy a odkráčel k autu. Je něco kolem desáté dopoledne. Projíždím městem a jsem hluboce zamyšlen do své hlavy, která koneckonců taky není v pořádku. Přijíždím k velké zašlé budově. Depresivní. Znovu mi zabrnká telefon v kapse.
„Pojď do bočních dveří z prava," řekne zase hlas. Jdu k místu, jak řekl a otvírám vrzající dveře. Objevil jsem se v celkem prostorné hale. Není to tu zrovna příjemné. Všechno je jak to říct špinavé, zašlé a smradlavé. Přede mnou se objevil menší muž.
„Mám vám vyřídit vzkaz," řekl.
„Od koho?"
„Přijde i na vás i na ty, které milujete," promluvil znovu. Co to kurva je? Muž se otáčí a jde pryč.
„Co to je za vtip?" zavolal jsem na něj.
„Není to vtip milý pane, jen budete trpět za to, co jste udělal společně se svým srdcem, které je v té nebohé dívence u vás doma," usmál se a zavřel za sebou dveře. Tak teď opravdu nevím, co mám dělat. Musím ji jét zkontrolovat.
Odemknul jsem vstupní dveře tak rychle, jak jsem uměl.
„Megan?" zakřičel jsem přes celý dům. Nic. Ticho.
„Megan! Není to vtipný kde jsi?" řval jsem jak na lesy. Běžel jsem do jejího pokoje nebyla tam. Nikde nebyla. Kde jsem ještě nebyl kurva. Můj pokoj. Vyšel jsem schody do patra a otevřel dveře ke svému království. Ležela obrácená, natisknutá k mojí mikině a schoulená do klubíčka na mém polštáři. Na mých peřinách.
„Kde jsi proboha byla?" zakřičel jsem na ni.
„Megan! Víš jak jsem se k sakru bál!" Pořád jsem na ní ječel, jak otec na svého syna, když mu rozbije drahou věc, ale ona pořád neodpovídala.
„Megan!" Otočil jsem si jí k sobě. Její víčka byly přitisknuté k sobě a z očí ji utíkaly slzy. Tisíce a tisíce slz.
„Hej, hej co se stalo?" Vzal jsem ji za paži.
„Harry, prosím nedotýkej se mě," zašeptala.
„Prosím, řekni mi kdo ti ublížil," povídal jsem ji.
„Ty," řekla tiše. Je to jako kdyby do mě někdo bodal nůž za nožem. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsem to přehnal a že já nejsem jediný, kdo trpí.
„Měl by jsi utéct," promluvila znovu.
„Co to povídáš?"
„Byl tady," řekla.
„Kdo?" zhrozil jsem se.
„Jack." Sevřelo se mi hrdlo a nevěřil jsem vlastním uším. Tohle není možné jestli myslí toho Jacka. Ne nevěřím.
„Harry," zabroukal někdo ve dveřích. Ten hlas jsem znal velmi dobře, ale slyšet jsem ho nechtěl ani omylem. Stál tam s pošklebkem můj zapomenutý bratr. V ruce držel nůž, který se mu houpal na ukazováčku.
„Pojď půjdeme si popovídat," řekl ironicky. Zvedl jsem se z postele a šel směrem k němu.
„Ona půjde s náma," dodal.
„To teda nepůjde." Zavrtěl jsem hlavou.
„Neptal jsem se!" Megan se pomalu zvedala ze svého místa a šla šouravým krokem k nám.
Seděli jsme v obýváku a mlčeli.
„Slíbil jsi mi, že se pro mě vrátíš," řekl z nenadání Jack.
„Byla to chyba," omluvil jsem se, alespoň myslím.
„Jo to byla ," zakřičel. Zvedl se a vytáhl pistoli z kalhot a namířil ji na Megan.
„Řekl jsi že tam budeš se mnou! Ale odešel si," řval na mě.
„Jacku. Mrzí mě to. Všechno, co jsem udělal," přemlouval jsem.
Řeknu vám, že při psaní této části jsem brečela jak malá :D Dejte vědet jestli vám taky ukápla slza. Ani nevím proč. Asi moc emocí :DD
