Balím si kufr a nemůžu se rozhodnout, které tričko si vybrat. Jsem přece Megan, musím se rozhodovat správně a nejlépe, jak umím. Nedělám chyby. Nikdy. Mám jisté obavy, jak to bude všechno probíhat. Venezuela je stát plný násilí, vražd i znásilnění, ale mě šíleně láká jeho kultura. Mojí rodiče mají jen problém s tím, kam jedu. Kdybych jela například do Francie, tak je to v pořádku, protože tam máme známe a mohla bych spát u nich. To je to bezpečí, které mi můj otec musí založit a právě ve Venezuele takové podmínky nejsou. Jedu tam na vlastní nebezpečí.
„Zlatíčko, vím, že asi nemá smysl ti to rozmlouvat, ale určitě nechceš někam jinam?" ptá se mě otec.
„Ne tati. Sám víš, že já mám ráda nebezpečí a výzvy," odpovím stroze.
„No dobře, ale kdyby se ti něco nezdálo musíš mi to říct. Víš, že mám velký vliv." Můj táta je policajt, vysoce postavený. Některé věci nepochopím. Jak může mít tak obrovský vliv, že ovlivní půlku amerického velvyslanectví. Je to k nevíře. Luskne prsty a má všechno, co si zamane. Nevím, jak popsat ten pocit, když jsi dcera velkého Marca a přitom ve škole jsi černá ovce, co nikdy nezapadla. Bohužel, ale život není někdy fér. Vlastně omyl on někdy ke mně byl fér? Ne nebyl. Každý je svého štěstí strůjce. Možná, že jsem si to zavinila tohle všechno sama. Měla jsem být asi více průbojnější, ale teď už nic nezměním. Nastala chvíle, kdy se musím vzchopit a bát silná stůj, co stůj.
„Ano vím tati."
„Tak dobrou miláčku." Políbí mě na čelo a jde pryč z mého pokoje. Je to super chlap. Až na tu práci, která mi dělá ze života peklo. Kdyby jen táta věděl
S rychlostí blesku doplním kufr a jdu se sprchovat. Jsem ráda, že jsem to stihla všechno za tak krátký časový úsek. Voda je příjemná a já na mě začíná dopadat celodenní únava. Jake. Obchod. Táta. Všechno kolem. Byl to těžký den. Upřímně jsem ráda, že je u konce. Nasoukám se do nohavic a volného trička s nápisem Bob Marley. Přemýšlím, že bych se v novém státu přiučila trošku toho zlobivějšího. Nemůžu být přece pořád ta hodná holka. Lehám si do postele a snažím se usnout, ale v tu chvíli začnu hypnotizovat budíkové hodiny. Zvláštní, myslela jsem, že je devět večer a ono už bude jedenáct. Kde jsem nechala hlavu? Sama pro sebe jsem se usmála. Nejhorší věc je, vědět proč něco děláte.
