Snažila jsem se usnout. Fakt jsem se snažila, ale nešlo to. Moje srdce pořád bije jako o závod. Nemůžu uvěřit tomu, že mě znásilnil. Nenávidím ho! Nejhorší na tom je, že se ho moc bojím a děsí mě k smrti, ale tohle je realita.
Mám strašný hlad, ale ani se neopovážím odtud vylézt, ale musím se jít alespoň napít. Kuchyň už vím, kde je, takže to musím udělat rychle. Pomalu jsem se sesunula z postele a šla ke dveřím. Nepatrně zavrzaly a ja nakoukla za ně, jestli tam někdo není. Nikdo. Tichym, ale rychlim krokem jdu směrem, který znám. V kuchyni seberu vodu a banán z linky a jdu zase zpět, ale uvidím něco, co nechci. To tělo toho muže tam pořád leží. Krev je všude kolem něj a mě se zvedá žaludek. To jsem udělala já. Proboha.
,,Koukáš se na to, jak jsi šikovná?" promluvil hlas za mnou.
,,Udělala jsem to kvůli tobě uvědomuješ si to?" řekla jsem tiše.
,,Co já s tím?"
,,Zabila jsem člověka jen kvůli tobě," vykřikla jsem. Chytil mě pod krkem a přirazil mě na zeď.
,,Už nikdy se mnou nebudeš mluvit tímhle tónem." Z očí mi vypadla slza.
,,Rozuměla jsi mi?" řekl hrubě.
,,Ano," zašeptala jsem.
,,Megan, víš," vydechl blízko mé tváře.
,,Pusť mě," řekla jsem a snažila jsem se vymanit z jeho sevření.
,,Tobě se to snad nelíbí, když ti přejíždím po bocích?"
,,Ne," plakala jsem.
,,Nebreč," řekl.
,,Jseš vůbec normální? Unesli mě pak mě odvezli sem. Ty jsi zastřelil Daniela a já kvůli tvýmu krku zabila muže, kterého jsem nikdy neviděla a ty se mi odvděčíš tím, že mě znásilníš," křičela jsem.
,,Mě to nezajímá!"
,,Nenávidím tě!" S tím jsem se mu silně vysmekla ze sevření a utekla pryč do pokoje, který byl pro mě znakem bezpečí. Zamčela jsem se a šla si lehnout. Po několika minutách jsem konečně usnula.
Ráno mě probudilo bouchání na dveře.
,,Megan vstávej!" zakřičel.
,,Nechci," řekla jsem jednoduše.
