,,Harry!" vykřiknu, když uvidím jeho ochablé tělo v krvi. Doběhla jsem k němu tak rychle jak jen to šlo a sklonila se k němu.
„Co jsi to proboha udělal?" zaječela jsem na něj, když jsem viděla, jak se mu pomalu, ale jistě zavírají víčka. Jeho ruka byla zalitá červenou tekutinou. Řezné rány, které se na ni vyskytovaly ve mě vyvolaly nepříjemný pocit. Vzpomněla jsem si na ten čas, kdy jsem tohle dělávala já. Jak jsem si ubližovala a přišlo mi to normální, protože mě nikdy nikdo od toho neodtáhl a neřekl mi, že je to špatné. Leží přede mnou jako loutka se kterou bych si mohla hrát.
„Ublížil jsem ti," říká tiše.
„Ne, ne, ne nic se neděje chápeš to? Nevadí mi to, líbej si koho chceš, hlavně mě neopouštěj," mluvila jsem rychlostí blesku, abych mu řekla, jak moc velkou chybu udělal. Chvílemi mám pocit, jakoby mě vůbec neposlouchal, jakoby se zavřenýma očima vůbec nevnímal svět. Je to jako oproštění ze světa. Bez dalších slov jsem si svlékla triko, co jsem na sobě měla a uvázala ho kolem zápěstí. Kolem jeho těla jsou pohozené střepy od lahve s alkoholem. Musel to udělat tímhle.
„Musím zavolat sanitku Harry," oznámila jsem mu.
„Ne to nesmíš," šeptal a snažil se otevřít oči.
„Nezajímá mě, co řekneš. Musím ti teď pomoct a tohle je jediné řešení," řekla jsem mu rázně. Bez toho aniž bych čekala na jeho reakci jsem se zvedla a běžela jsem pro telefon, který ležel na kuchyňské lince. Vyťukala jsem číslo záchranky.
„Nemocnice Seley," promluvil do telefonu hrubý mužský hlas.
„Můj, můj přítel se pokusil o sebevraždu," řekla jsem rychle.
„Hned tam budeme."
