Dívám se na tělo bez jakékoliv známky života.
„Slečno, tady nemůžete být," promluvila na mě sestra.
„Je to sakra můj přítel a já musím vědět, co se s ním děje," zakřičela jsem na ni.
„Můžete mi laskavě vysvětlit, jak mohl mít krvácení do břicha z říznutí na ruce?" pokračovala jsem.
„Uklidněte se prosím a teď je důležité, aby jste nepropadal panice," vysvětlila. Mezitím, co říkala slova, které mi propluly hlavou jako ryba jsem sledovala nejhorší věc na světě. Tenhle pocit nechci už nikdy zažít. Není lehké se dívat na jeho nehybné tělo. Kolem nemocničního lůžka se pohybovalo množství doktorů.
„Slečno, je mi to líto, ale pojďte se mnou." Na bedra mi položil ruku vysoký pohledný muž v černém obleku s nápisem security. Naposled jsem pohlédla na Harryho, který se pokoušel o pokračování života.
Sedím na chodbě bez žádných zpráv. Nedokážu ani dýchat, jak moc jsem slabá. Musí žít už jen kvůli mě. Slzy mi nepřestaly téct, kdyby to bylo možné myslím si, že bych pod sebou měla už atlantický oceán.
„Slečno Dible, stav vašeho přítele se nám podařil stabilizovat. Teď momentálně spí a je pod velmi silnými sedativy," promluvil na mě z nenadání doktor.
„A, a to vnitřní krvácení?" vyštěkla jsem.
„Sama jste viděla jeho četná zranění," řekl.
„Přece mi nechcete tvrdit, že z pořezání může být vnitřní krvácení," odvětila jsem nepřítomně.
„O tomhle zranění nemluvím. Mluvím o jeho bodné ráně na břiše," mluvil dál a dál. Jaká rána na břichu? Vůbec jsem si nevšimla..Bože...
„Můžu za ním?" zeptala jsem se, protože to je to jediné, co jsem v tu chvíli chtěla. Vidět jeho tvář.
„Ano, tudy prosím." Pokynul a šel společně se mnou.
„Díky," zamumlala jsem si pod nosem a vešla do dveří.
Jeho tvář je bledší než čerstvě napadaný sníh, pravidelné zvedání hrudníku mě ujistilo v tom, že je Harry opravdu naživu. Sedla jsem si, co nejblíž k jeho posteli a po pár minutách, jsem uchopila do ruky jeho chladnou dlaň. Jak dlouho už tady leží sám? Vůbec se neorientuji v čase. Vím, že to muselo být několik hodin od toho, co jsem viděla jeho tvář naposled. Je to jako sto let bez něj. Jak takhle vidíte svoji lásku, uvědomíte si, jak moc pro vás znamená.
„Harry, prosím probuď se," říkám tiše. Nic. Zůstává jen můj tupý výraz na něj.
„Pamatuješ, jak jsme se poznali? Chtěl si mě zabít. Nenáviděl si mě," usmála jsem se a jezdila jsem prstem po jeho chladné pokožce.
„Teď bych dala svůj život za ten tvůj," zašeptala jsem. Je to jako bych mluvila do prázdna. Jakoby to, co řeknu vyprchalo dřív než to stačí někdo zaregistrovat.
„Prosím, miluju tě," říkám zoufale. Čekání na odpověď je v tuto chvíli čekání na nic. Dívám se na jeho zavřené víčka, pohybující se hrudník, poslouchám pípající přistroj nad jeho hlavou.
„Megan," uslyšela jsem.
