Harry
Ležím ve vyhřáté vodě a přemýšlím, co dál. Tělo mě bolí od toho pádu na zem. Hlava mě pořád třeští od toho svinstva, co mi ještě koluje tělem. Jsem rád, že alespoň horká vana na mě neutočí a nevyčítá mi každá krok, který udělám. Všechno co řeknu je špatně. Už nevím jak dál. Ta samota už mi leze do hlavy a to mě sere. Nemám chuť na nic. Na jídlo, pití, sex. Měl jsem všechno, co jsem kdy chtěl a teď mám co? Nic. Jo vlastně mám drogy a ty mě ničí ještě víc. Je pravda, že mi pomůžou tak hodinu a pak jsou fuč a já jsem zase zpátky. Zpátky v hajzlu. Pěna kolem mě pomalu, ale jistě vyprchává. Nechci pryč je mi tu dobře. Vážně. Stydím se za sebe. Za svůj život. Do smrti si budu vyčítat, že jsem ji nechal odejít. Nemám nikoho, kdo mi pomohl vypořádat se samotou. Jedině moje milovaná babička. Je to jediná osoba z rodiny, co za něco stojí. Mohl bych ji navštívit a pobýt u ní nějaký čas. Bydlí ve Španělsku. Byla to ona, co mě vychovala. No, odešel jsem pryč. Je jen moje vina, že jsem takovej hajzl. Bude mít radost, když mě uvidí určitě. Zítra nasednu do letadla a odletím za ni do Evropy. Ani jsem si nevšiml, že na vodě není ani jedna stopa po pěně. Vstanu z již vlažné vody a ručník si obmotám kolem pasu a vydám se do svého pokoje, kde si vytáhnu čisté triko a tepláky. Měl bych si zabalit pár věcí. Mám v plánu tam zůstat tak týden dva. Glorie mě určitě ráda uvidí. Miluje mě. Její manžel Simon umřel před deseti lety. Znal jsem ho jen chvíli a vzpomínky na něj nejsou moc dobré. Pamatuju si každou sekundu toho, co babičce dělal. Plakala. Byl stejný jako jsem já. Občas, ale vím, že ho ho milovala tak moc až by to člověka zničilo. I přesto, co jí dělával, miloval jí stejně jako ona jeho. Cennost života by se neměla podceňovat může se totiž vypařit během vteřiny. Můžete se zdát šťastní pak, ale jedna špatná chvíle, špatné místo a váš život nabije opačných obrátek. Je to k neuvěření že? S těží si lehám do postele a snažím se alespoň na chvíli zamhouřit oči.
Probouzím se. Podívám se na telefon kolik je hodin. Proboha je 5 hodin ráno. To jsem spal čtyři hodiny? Super. Tak už ani spát nemůžu. Co všechno mi ještě vezme. Už si toho tolik vzala. Moje srdce. Myšlení. Každý pocit je pryč, je v ní. Musím přestat pořád přemýšlet. To, že nemám její srdce mě ubíjí. Plouživým krokem jsem šel do koupelny. Vlasy jsem si prohrábl, zuby vyčistil a cítil jsem se pořád na hovno, ale to už je asi normální. Budu si na to muset zvyknout. Dokud se mi nevrátí. Pokud vůbec. Kuchyň jsem obešel velkým obloukem abych se nemusel dívat na jakoukoliv stravu. Z obýváku jsem si vzal cestovní tašku. U dveří jsem si oblékl zimní bundu a následně odešel ze svého domu. Jsem ubohej, že utíkám, ale jinak to nejde. Každá věc v tomto baráku mi jí připomíná. Pořád to tu voní. Nastupuju do svého vyleštěného bavoráka a odjíždím na letiště. Cítím jako bych opouštěl...Nepopsatelné. Pořád nevěříc, že tohle opravdu dělám, nastupuju do letadla. Poprvé ve svém životě budu v ekonomické třídě. Vždycky jsem v první. Nezasloužím si jí. Mám i vlastní tryskáč, ale už v něm nechci lítat. Sám. Po několika minutách v letadle si pustím hudbu, abych nemusel poslouchat německy hovořící ženu vedle mě, jak si stěžuje na málo studené pití. Dívat se na oblaky je velice uklidňující. V uších mi zní píseň Once upon a dream. Poslouchat její hlas je jako odletět z reality pryč. S díváním se na mraky usínám. Probouzí mě žena sedící vedle mě. Opravdu zdvořilé probudit někoho stylem, že mu vytrhnete sluchátka z uší. Nevadí. Po vystoupení se rozloučím s letuškou, která mě pozdravila u východu a pokračuju pryč. Zavolám si taxi a jedu směrem k babičce.
„San Patricio," řeknu řidiči a ten vyjede. Cesta je v celku krátká a bez potíží se dostávám do města, kde jsem vyrůstal. Všechno je tu tak jiné.
„Díky," zamumlám pod nosem a podám mu bankovky. Bydlí kousek odtud. Musí se jít nějaký čas pěšky. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem tu byl. Sedm, šest let? Povzdechnu si a vydám se na cestu do kopce. Po hodině se přede mnou tyčí babiččina chata? Dům? Je to nepopsatelné. Je ze dřeva uprostřed lesa. Takže je to prostě útulný domek. Nejistě zaklepu na dveře. Nikdo nepřichází. Tak to zkusím znovu. Po chvíli uslyším kroky blížící se ke dveřím.
„Synku?" řekne. Vypadá pořád stejně. Pořád krásně, tak jak si ji pamatuju. Hnědovlasá žena stojící přede mnou nevěřícně kouká na mojí postavu.
„Babičko," vyslovím a obejmu ji. Muselo ji to zaskočit. Nikdy jsem se ji nedotkl.
„Pojď dovnitř," poví mi a pokyne rukou. Neváhám a vejdu. Do obličeje mě uhodí vůně. Nic se tu nezměnilo. Dřevěný nábytek všemu dodává pocit bezpečí? Pro mě ani. Teď jsem v bezpečí.
„Dáš si čaj?" optá se babička.
„Ano, děkuju," odpovím.
„Tady." Podá mi šálek s čajem.
„Harry, synku, co se děje?" zeptá se.
„Nechal jsem odejít ženu, kterou miluji," řeknu. Babička mě pozorně sleduje a nespouští ze mě zrak.
„Tak moc ji miluji babičko. Moc mě to bolí. Srdce mě bolí," povídám ji. Vzhlédnu k ní. Její oči jsou zaplněné slzami.
„Tohle mi říkával," posmutní. Došlo mi, že myslela svého zesnulého manžela. Propuknu v pláč a na jediné, co se zmůžu je to, že se k ní přisunu a obejmu jí tak silně jak jen to jde. Člověk si uvědomí něco až potom, co je nemá.
