„Harry vstávej." Budím ho.
„Co se děje?" Pootevře jedno oko.
„Ty jsi to neslyšel?"
„To se ti jen zdálo," říká mi. Vím, že jsem něco slyšela.
„Dobře." Posunu se blíž k němu a snažím se znovu usnout. Když v tom znovu. Někdo rozbil sklenici.
„Co to kurva bylo?" vykřikl Harry.
„Nechoď tam," prosím ho.
„Budu hned zpátky," ujišťuje mě. Zvedá se s postele a jde svižným krokem pryč z pokoje. Několik minut uběhlo a Harry se pořád nevrátil. Mám zůstat tady, nikam nepůjdu. Když jsem se chtěla zvednout s tím, že se jdu po něm podívat se Harry objevil ve dveřích.
„Byla to kočka," zasmál se.
„Jak se sem dostala?" zeptala jsem se ho.
„No předpokládám, že oknem," odpověděl.
„No, dobře pojď už spát," říkám mu po chvíli s jistotou bezpečí znovu usínám.
Sakra, co se to se mnou děje. Po hodině jsem se znovu probudila. Venku vládne obrovská zima až se větve stromů ohýbají. Tichým krokem si jdu pro sklenici vody. Tma obléhá celý dům a ve mě se stupňuje pocit nejistoty. Napouštím si vodu a poté si jí přikládám k ústům.
„Halo?" promluvím do prázdna. Nikdo neodpovídá, místo toho uslyším cvaknutí zbraně. Otočím se a uvidím postavu s nataženými rukami se zbraní v ruce mířící na mě. Další minuta uběhla jako několik hodin. V tichosti se snažím posunout alespoň pro nůž, který je ode mě jen několik centimetrů. Jeden pohyb mi může změnit život. Jeden výkřik mě může stát život.
„Harry je můj," promluvila. Je to ona. Věděla jsem to.
„A ty mi bráníš v tom, abych s ním byla," pokračuje. Já mlčím. Vůbec nevím, co mám dělat. Bojím se.
„Nemusí to takhle skončit," říkám ji.
„Máš pravdu. Já neskončím, ty skončíš!" Jedna věta. Jeden výstřel. Jeden výkřik. Poslední pohled na něj. Přichází k mému bezvládnému tělu. Vnímám ho.
„Co jsi to kurva udělala!" zařval tak silně.
„Megan, Megan slyšíš mě?" Kouká na moje tělo, svojí ruku se snaží zastavit vytékající krev.
„Já, já nevím, co mám dělat. Nemocnice je daleko," vzlykal.
„To je v pořádku," říkám z posledních sil.
„Neopouštěj mě, prosím." Hladí po vlasech. Na moje slova už je pozdě. Po lících mi stékají poslední slzy.
„Navždy spolu," dodá ke všemu.
Nevím, jestli je tu možnost, že bych přežila, ale jedno vím jistě miluji ho více než cokoliv na světě.
Strašně vám děkuji za vaší podporu. Ani nevíte, co to pro mě znamená. Neskutečně si vážím každého názoru, komentáře. Někdy si říkám, jestli tohle všechno je pravda nebo se mi to zdá. Nikdy jsem nevěřila, že by lidi mohlo bavit číst,co píšu, ale vy mě každý den přesvědčujete o tom, že jednou bych mohla být spisovatelka a budu vděčit jen a jen vám, protože vy jste to,co mě drží při tom, abych pokračovala.
Můžu říct jen jedno velké DĚKUJU♥♥
